Necelé dva roky uplynuly od vydání alba "Fomulᴂ", které bylo, i přes žánrová ocenění, přijato posluchači s rozporuplnými pocity. Loni Master's Hammer brázdili pódia, excelovali na festivalu Brutal Assault a svůj status výjimečnosti potvrdili v pražském Roxy. Letos se hlásí s novinkou "Fascinator".
Master's Hammer svým fungováním tak trochu připomínají sopku střídající činné fáze s fází klidu a s obdobím naprostého ticha. Vznik této kapely se datuje do roku 1987, kdy aktivně vystupovala a vydala řadu demosnímků, které pak zúročila na kultovních albech "Ritual" a "Jilemnický okultista". Pak náhle utichla a ke svému životu se přihlásila až v roce 2012, kdy s pravidelností dvou let vydává své nahrávky. Výbuch vulkánu v pravém slova smyslu nastal až v loňském roce, kdy chlapi odehráli sérii vesměs skvělých koncertů a připravili novinku "Fascinator".
Ta přináší posluchačům třináct (na vinylu bohužel o dvě méně) nových kompozic stylově zabalených do black metalového kabátu. Na tomto místě se spíš sluší napsat do pohřebního rubáše. Od legendy tohoto typu by se očekávalo, že se bude hudebně držet dobře zajetých kolejí, ale není to tak. Žánrově kapela nepřešlapuje na místě a posouvá se opět o kus dále. Vkusně balancuje na hraně kovových a jiných stylů a některé refrény dokonce vzdáleně připomenou jednu českou novovlnnou legendu.
Zmíněné předchozí dílo "Formulᴂ" koketovalo s elektronikou, na novém počinu těchto experimentů ubylo. Čistokrevně se nacházejí jen v písni "Satanská nekrofilní porna". Ve větší míře se na albu vyskytují klávesové party, které společně s jakousi obdobou mnišského chorálu (nazpíval
Necrocock) dotvářejí příjemnou atmosféru jednotlivých skladeb. Jsou to jakási entrée, která budují napětí a postupně se překlenují do vlastních těl kompozic. Ty tak místy umně koketují se žánrem symfonického black metalu. V žánrově neuchopitelné a skvělé písni "Linkola" se netradičně objeví sólo na syntetizér. Díky tomu se posluchač může ocitnout v kolonce progresivního rocku, ale tak horké to zase není. To si jen
František Štorm (Storm) se svými kumpány s posluchači pohrává a dokazuje, jak rafinovaně poskládal vnitřní stavby jednotlivých tracků a že jejich hudební finesy skvěle zapadají do celkové struktury alba.
V každém případě si vyznavači vzájemně se proplétajících rychlých kytarových riffů, doprovázených zápřahem pekelné rytmické sekce dvojice Jan Kapák a Jan "Silenthell" Přibyl, přijdou na své. Ano, Storm už sice nesípe tak jako kdysi na "Ritualu", ale i tak má jeho přednes své kouzlo. Místy připomíná až kázání na mši a posluchače to nutí porozumět každému slovu.
Skladby jsou poměrně vyrovnané, byť první polovina alba se zdá být o něco silnější, propracovanější a údernější. Již první a titulní píseň má ambice stát se nejen koncertní jistotou, ale i jakýmsi antihitem. Je třeba brát v potaz, že ke škodě samotného souboru tuhle věc prostě naše rádia, až na
nesvaté výjimky, hrát nebudou. Rozhodně je třeba zmínit zdařilou píseň "Astrální dvojníci", kterou se vine klavírní linka až s osudovým vyzněním. Nezaostává již dříve vypuštěná "Ve věži ticha" či naprosto uzemňující "Psychoparasit". Již zmíněná "Linkola" je zlatým hřebem nejen pro svou hudební barevnost, ale i po stránce textařské. Při popisu možného scénáře nastupující diktatury nového řádu (jedno jakého) běhá mráz po zádech.
"Nestvůra prašivá / Zaťuká na vrátka / Těšte se holomci / Na mor a na jatka / Dolfíček nestrávil / Ani čaj z mrtvoly / Teprve Linkola / Inferno nastolí."
Texty, to je kapitola sama pro sebe. "Krokodil" vykreslující účinky ruské drogy a další příběhy, které
František Štorm popisuje, jsou velmi zdařilé a stylové. Každá z dvanácti písní (poslední třináctá "Lost in Fjords" je instrumetálka") přináší osobité příběhy, popisující naturalisticky dění kolem nás. Svět je, jak se dá žánrově očekávat, temný, velmi temný a je skutečně vnímán jakousi optikou a estetikou ďábla. Sugestivní poslední verš z "Espíritos Creativos" (
"Umírání nakonec je sladší než jsem čekal") určitě utkví posluchači hodně dlouho v paměti. Texty velmi dobře korespondují s povedeným a neotřelým obalem, jehož autorem je sám frontman a který opravdu vynikne až ve velkém formátu vinylu.
V technické úrovni samotné nahrávky bych chtěl vyzdvihnout její čistotu a průzračnost. Lze dobře rozlišit Blackoshovu kytaru od Stormovy. Zpěvu je rozumět každé slovo. Mohutnost celkového soundu podtrhují již zmíněné klávesové party a rytmika. Silenthell buší do kotlů, a podtrhuje tak pekelnou atmosféru. Co lze postrádat, je čistší basová linka. Tu velmi často pohlcuje ona symfonická složka. Hru na baskytaru nového člena Petra "Rámuse" Mecáka lze jen tušit v pozadí mezi údery dvojšlapky, což posluchače zvyklé na fakt, že basa tvrdí muziku, může lehce vyvést z míry.
Master's Hammer stvořili velmi přístupné album pro širší metalové publikum, ale zároveň zůstali věrni svému odkazu. Je sympatické, že nezamrzli v osmdesátých letech a že chtějí svou tvorbu posouvat dál. Nebáli se překročit a rozšířit hranice tak ortodoxního stylu, jakým black metal bezesporu je. Při své cestě se sice nevyhnuli některým hudebním i textovým klišé (příliš časté používání sborů, které mohou navozovat pocit opakování se, nebo některé známé slovní obraty koketující s banálností), ale to už jsou jen drobné pihy na kráse. "Fascinator" je zdařilým monumentem, který by se mohl zařadit na čestné místo mezi alba "Rituál" a "Jilemnický okultista". V našich končinách se rozhodně jedná o žánrově nadprůměrné dílo. Bravo, pánové, jsem
fascinován!