V perexu zmiňované dvojalbové kompilace ("Beat Line" a "Big Beat Line") nabízejí především singlový souhrn a výcuc toho nejlepšího, co domácí čerstvě zrozená bigbítová scéna vytvořila. Bylo toho opravdu spoustu. Letošní "Beat (Al)Boom" si dalo podstatně složitější úkol: nahlédnout pod pokličku hned sedmnácti dlouhohrajících desek z období let 1968 - 1970.

Tak jako mnohokrát předtím u jiných titulů lze na kompilaci pohlížet ze dvou úhlů pohledu. Ten první nabízí možnost v dnešní zrychlené době dost zkratkovitě, ale přece jenom alespoň nějak nahlédnout na zásadní desky, které v té době právě v bigbítu měly mnohdy zcela jiný úkol než singly. Ty mají říci vše za tři a půl minuty, na rockových deskách konce šedesátých let však dostaly význam slova jako koncepce, psychedelie, virtuozita. Klad je tedy především v tom, že nabízené ukázky z jednotlivých desek mohou neznalé nalákat k poslechu či koupi celých jednotlivých alb.

Záporem a druhým úhlem pohledu je právě fakt, že se jedná o výcuc. Častokrát jsem si během poslechu připadal, jako bych sotva otevřel dveře do místnosti, ale ještě než bych si ji stihl prohlédnout či se v ní dokonce uvelebit, byl bych nemilosrdně vykázán do další. Je dobře, že editor kompilace leckdy záměrně nedbal na úspěšnost jednotlivých skladeb a u olympické "Želvy" totálně odstřelil provařené songy, jako je titul nebo "Snad jsem to zavinil já", a dal přednost jiným písním kultovní desky.

Alba zde představená jsou velmi různorodá. Hudba Marthy a Teny Elefteriadu (na titulním snímku) či sourozenců Ulrychových (zde pod hlavičkou Atlantisu) si již tehdy hodně tykala se zpěvností a křehkostí folklóru, Michal Prokop se s Framus Five zaobíral především černou muzikou, Petr Novák byl hodně expresivní, jmenovec Pavel neměl daleko k popu. Je to takový mišmaš, který udrží fanouška v pozoru až k úplnému konci dvojalba, které má v podstatě maximální stopáž a trvá dohromady dvě a půl hodiny. A díky Blue Effectu a Jazz Q Praha dokonce dost předjímá i věci příští a dění v rocku sedmdesátých let.

Naprosto zaslouženě nechybí ani spojení dvou géniů slovenského bigbítu, Mariána Vargy a Pavola Hammela, jejichž Prúdy dostaly prostor hned dvojnásobný, a to díky legendárním deskám "Zvonky, zvoňte" a eponymnímu následovníkovi. Chuťovkami pro fajnšmekry pak může být Josef Laufer a The Majesties, začínající Marie Rottrová s Flamingem či dnes už pozapomenutá Fortuna, která byla inspirována tehdy velmi slavnými Mamas And Papas.

Tehdejším zásadním problémem bylo, že čas, kdy se desky objevily na pultech, často vůbec neodpovídal době, kdy písně na ně vznikly. Důvodem byla obsazená nahrávací studia, ale i nedostatek materiálu pro výrobu desek či jejich obalů. Stručné představení všech obsažených alb a celkově solidní dokumentace však dovršuje dobrý dojem z poslechu. Hudba té doby byla plná nápadů, invence, chuti, elánu a není se čemu divit, že spousta osobností z té doby působí na scéně dodnes.