Je to docela smutný příběh, ale zároveň i krutá realita. Zpěvačka, nikoliv autorka jednoho z největších hitů devadesátých let, který dodnes vyhrává z rádií, už dávno téměř nikoho nezajímá. Po obrovském úspěchu s písní "Torn" sice se střídavými úspěchy vydávala s dlouhými přestávkami další alba, na svůj průlomový hit z roku 1995 už ale nikdy plně nenavázala. Řadit ji do skupiny zpěvaček jednoho hitu sice zní krutě, i pražský koncert ale zdviženými telefony právě během písně uzavírající hlavní set potvrdil, že na tuhle skladbu přišla většina publika především.

Ono vůbec bylo zvláštní vidět, kdo si to na herečku prošlapávající si cestu ke slávě v telenovele "Sousedé" namířil. Kromě tváří Xindla X a Oty Klempíře jste mohli v davu potkat i partu mladých holek, jejichž jediným cílem bylo pořádně se opít a rušit všechny kolem, nebo dokonce i takové, kteří se za zhruba osmdesátiminutový koncert bez předkapely ani nezvedli od vzdálených stolů s pitím. Pár věrných se ale v publiku přece jen našlo, takže když australská rodačka s britským občanstvím spustila úvodní "Wishing I Was There" nebo vzpomněla na i u nás docela úspěšný singl "Shiver", tu a tam si texty několik lidí i broukalo.

Nutno dodat, že se jednalo o skutečně komorní koncert. Žádné projekce ani konfety, jen čtyři řady jednoduchých světel, čtyřčlenná kapela a samotná zpěvačka. Z toho samozřejmě žádnou velkou show nevykouzlíte, což sice nevadí, tím spíš ale byly oči všech upřeny na největší hvězdu večera.

Ta i ve svých dvaačtyřiceti letech vypadá stále dobře, léta strávená ve společnosti značek L'Oreal nebo Gap udělala své, jen ty rty vypadaly jako napumpované botoxem. To je ale každého věc, podstatné je, že co do zpěvu to nebyla žádná velká hitparáda. Potěšující sice je, že playbacku nebylo potřeba, na druhou stranu ale modelka nemá příliš velký rozsah a její hlas místy přecházel až do nepříjemného mečení.

Mohla si tedy získat sympatie poměrně strnulého obecenstva svou osobností, ani zde do toho ale příliš snahy nedala a pauzy mezi skladbami vyplňovala spíše pitím z lahve a odkašláváním. Nejspíš před svým posledním koncertem před pauzou chytila nějakou virózu.

Uvolnila se, až když se diváků zeptala, kdo má rád Daft Punk, a odpovědí jí byl do té doby nejsilnější potlesk večera. Hned šlo poznat, že jejich "Instant Crush", která na poslední desce "Male" plní úlohu hlavního singlu, si patřičně užila. Zajímavá byla také skladba "Don't You Think", v níž ukázala svou rockovější polohu, a také "Cannonball", protože tvorba Damiena Rice je skvělá, i když ji zpívá někdo jiný.

Jak ale vyplývá z předchozích odstavců, bylo to prostě málo. Natalie Imbruglia není naživo vyloženě špatná, a pokud chodíte na jeden koncert ročně, asi budete protestovat proti zařazení jejího pražského vystoupení ke spíše průměrnějším zážitkům. Stačí si ale vzpomenout na leckterou jinou popovou zpěvačku z období její největší slávy a okatá panenka se sladce naivními písničkami bude muset stáhnout ocas a poslušně zasalutovat. A to není role, v níž byste po více než dvaceti letech v showbusinessu chtěli být. Škoda.