Máte rádi "Take Me To Church" od Hoziera? Pak je docela velká šance, že by se vám mohli líbit i Kaleo, jejichž největší hit "Way Down We Go" je zmiňovanému hitu hodně podobný. Kapela prozatím jednoho velkého singlu, slušného potenciálu a obecně dobré blues-rockové muziky, které šťávu dodává hlavně jižansky kovový zvuk kytary s rezonátorem a sebejistě chlapský vokál JJ Juliuse Sona, ale svůj první koncert u nás nezačala dobře.

Startovala totiž s baladou "Broken Bones". A to není zrovna písnička, která by publikum nažhavené na pořádnou show zrovna rozjela. První dojem je důležitý. Tím spíš, když jste ještě stále relativně mladá kapela, která potřebuje nabrat příznivce. A když se to nepovede a diváky místo pořádného nažhavení spíše ztratíte, strašně těžce se je pak dostává zpět do potřebné provozní teploty. Rodáci z Islandu si navíc situaci ztížili tím, že jako druhou v pořadí zahráli "I Can't Go On Without You", která není o moc živější. Spíše tlumená světla halící čtveřici do stínů tomu také moc nepřidala. A přitom měli z čeho brát.

Jakmile se totiž se třetí písničkou opřeli do svých nástrojů a osvětlení začalo pracovat v jejich prospěch, náhle bylo všechno jinak. Takto měli začít! Stačilo zpřeházet pořadí a hned by ty dojmy vypadaly jinak. Když totiž Kaleo přitvrdili, připomínali svou muzikou spíše kapely typu Rival Sons, The Answer nebo The Temperance Movement, tedy formace čerpající ze sedmdesátkového rocku, které jsou naživo vynikající a v srdci jim buší pravé rock'n'rollové srdce.

Kaleo ale měli ještě jeden problém. Ve vyprahlém a vyprodaném Velkém sále Lucerny, kam se jejich koncert přesunul pro velký zájem z původně plánovaného klubu Roxy, docela bojovali s tím, aby svou muziku patřičně prodali. Že tam trošku scházela nějaká vřelejší komunikace s publikem, to zase tak nevadí, ne všem je to přirozené, ne všude se to hodí. Spíše šlo o to, že když už hráli nějakou tu říznější písničku typu "No Good" nebo třeba závěrečnou "Rock 'N' Roller", chyběl tam pohyb. Nějaká akce. Něco, z čeho byste cítili, že si to frontman užívá. Že tím žije. Ono zpívat z plna hrdla a u toho stát staticky jako zařezaný... To nepůsobí úplně přirozeně. Pokud se tedy vaše kapela nejmenuje Kings Of Leon a nestříká to z vás na všechny strany.

Na druhou stranu ale byly i bezvýhradně pěkné momenty. Třeba foukací harmonikou doprovázená "Automobile", v níž ležérnost podpořil i zpěvák svým pohodovým pískáním si. Nebo už zmiňovaný největší hit, který seriálovi maniaci znají například z "Orange Is The New Black", "Supergirl", "The Originals", "Blindspot" nebo "Suits". Asi nikoho v tu chvíli nepřekvapilo, jak rychle letěly telefony vzhůru.

Nebyl to příliš dlouhý koncert a bohužel nebyl ani nijak zvlášť výjimečný. Ne že by byl špatný, jen se na něj ve srovnání s těmi všemi listopadovými hudebními událostmi v našem hlavním městě asi docela rychle zapomene. Na letních festivalech by to ale Kaleu mohlo docela slušet. Zájemci proto nechť si poznačí začátek června, kdy se autoři dvou studiovek představí na německých festivalech Rock am Ring a Rock im Park.