Kariéra anglických The Darkness by se dala rozdělit na dvě části. První proběhla v období let 2000 až 2006, kdy se z nich po vydání debutu "Permission To Land" stalo jedno z nejžhavějších zboží evropské rockové scény. Právem, neboť jejich barvitý a hravý glam rock stál v protipólu tehdy ukrutně vážných nu-metalistů i plačtivých emo rockerů.

Raketový rozjezd ještě udržel druhý počin "One Way Ticket to Hell... And Back", jenže problematický lídr Justin Hawkins se nepohodl s bratrem i zbytkem kapely a byl konec. Až po roce 2011 se pánové usmířili a započali druhou část života The Darkness. Alba "Hot Cakes" a "Last Of Our Kind" z let 2012 a 2015 jsou velmi slušné počiny, přesto hvězdná aura zcela vypršela a kapela zamířila do jádra rockové scény. Na novince "Pinewood Smile" je poprvé znát, že ambice šly stranou a skupina se tvorbou u spíše jen baví.

Mnohé naznačuje i opravdu podivný obal, který může být z určitého pohledu legrační, ale spíš vzbuzuje mírně řečeno údiv. Hudebně se The Darkness nikam příliš neposouvají a drží se moderně pojatého glam rocku. Album je trochu méně hravé, než jak jsme byli zvyklí třeba na předchozí "Last Of Our Kind". Namísto toho kapela sází na hutnější kytary ve stylu AC/DC a The Darkness tak v určitých momentech působí jako načechranější verze australských rockerů ("Solid Gold", "Southern Trains").

Jak je ale zvykem, studnici inspirací skupině přináší i klasici Queen ("Japanese Prisoner Of Love", "Happiness") a klasická glamrocková scéna z osmdesátek ("All The Pretty Girls", "Why Don't The Beautiful Cry?"). Oba zdroje jsou pro Hawkinsovu partu stále stěžejní.

Fanoušky nepochybně zaujme úvodní singl "All The Pretty Girls", který ale patří k jejich vůbec nejslabším v historii. Poměrně fádní skladba potěší snad jen slušným tanečním feelingem. Za jeden z překvapivých vrcholů lze považovat sice nikterak originální, ale jinak příjemnou baladu "Why Don't The Beautiful Cry?". Parádní odpich má youngovská "Southern Trains" s působivým sborovým refrénem.

Ačkoliv s kapelou na novince spolupracoval stále oceňovanější producent Adrian Bushby, který má za sebou spolupráci s takovými kapacitami jako Foo Fighters, Muse či Depeche Mode, nepomohl The Darkness udat nový směr, kterým by se pomalu vraceli zpět mezi rockovou smetánku. Páté album je naopak jejich nejslabší kolekcí, byť vyloženě špatnou není. Jen je to nahrávka, které není nutné věnovat mnoho času. Pobaví, ale v hlavě ani srdci dlouho neutkví.