Tom Jones dokázal již svou předešlou deskou "Reload", že zdaleka nepatří do rezavého, zpustlého železa. Tehdy, v roce 1999, se směle pustil do předělávek cizích, častokrát velice slavných písniček, a to společně s mnoha jinými, většinou výrazně mladšími hosty. Málokdo nezaregistroval kooperace s Cardigans, Stereophonics nebo Robbie Williamsem. Jakoby to ale tygrovi z Walesu, jak mu je ve světě rock’n’rolu přezdíváno, nestačilo, jakoby by jej cosi vábilo směrem k mladšímu publiku. Možná si na stará kolena uvědomil, že za ta léta, která strávil producírováním se a pěním po kasinech Las Vegas, se nazpíval a natancoval pro "starší" generaci (tu jeho) habaděj. Jakmile si pustíte "Mr. Jones", Jonesovu novinku, bezpečně pochopíte, o čem mluvím.

Měl jsem tu možnost shlédnout koncert Toma Jonese v Praze, bylo to přesně 20. září loňského roku. Tehdy na něj přišlo slušných šest až sedm tisíc lidí a jsem si skoro na sto procent jist, že nikdo z nich neopouštěl halu Sparty Praha zklamán či nespokojen. O panu Woodwardovi (toť civilní jméno Toma Jonese) jest známo, že se zdaleka nechová jako typický šedesátník (dnes dvaašedesátník). Naopak. Energií a elánem by pravděpodobně udolal nejednoho mladistvého. Tatáž radost, chuť do života, ale zároveň sympatická sebeironie a muzikantská odvaha, jež mě zaujala v tehdejší Paegas Aréně, je cítit i z nového alba "Mr. Jones".

Tom Jones se pro tentokrát rozhodl opustit rockové pláně a svěřil se do rukou Wyclefa Jeana. Z desky je spolupráce obou dvou mistrů dobře patrná, jestliže jsme dodnes mohli mluvit o Jonesovi rockerovi, bluesmanovi, tanečním mistru, popaři nebo soulmanovi, nyní se přidává i MC. No, to je možná poněkud přehnané, ale rap a hip-hop z "Mr. Jones" prýští, o tom nemůže být pochyb. Poloha, které se oběma pánům podařilo na albu dosáhnout, totiž propojení ohromného vokálního rozsahu, kterým Tom Jones disponuje, s rapovým frázováním a jeho rytmickou úderností, asi nejlépe vystihuje umělcův naturel - temperamentní člověk s romantickým srdcem. Takřka ideálním prototypem je skladba "Younger Days", v níž se prolíná sentimentální vzpomínka s rapovou, úsečnou linií a oboje jsou orámovány skvělou melodií. Podobně zrobená je také úvodní "Tom Jones International", ta ale více apeluje na rythm&bluesový feeling.

Jak tomu bývá, deska obsahuje jak skladby skočnější, tak mírnější. A právě tady, na tomto albu, je patrné, že Tom Jones dříve ani zdaleka nevyužíval plně svých schopností, když si udělal jméno coby vynikající trubadur. Nejucouranější písničky z "Mr. Jones" jsou ty nejslabší ("We’ve Got Tonight", "The Letter"). Ne snad, že by jich bylo bůhví kolik, nebo že by byly vysloveně špatné, akorát v nadupané, rytmikou překypující konkurenci se ztrácejí. Náhle probuzený hip-hopový duch, který doposud dřímal kdesi v hloubi Welšanovy hlavy, nám dává poznat skutečného mistra. Mistra mísícího hudební žánry a postupy do skvostného pop-hop-bluesového démantu. Nelze pochybovat, že nemalou zásluhu na výsledku měl Wyclef, jehož domácí styl je z desky zatraceně cítit.

"Mr. Jones" je velice podařený disk, který sice má nějakou tu mušku, ale měli bychom mu ji mrknutím oka prominout. Dvojice Jones - Jean určitě nepřišla s ničím novým, ale podařilo se jí něco, co je záviděníhodné - posunuli o pořádný kus jinam hudební tvář člověka, který se v showbusinessu pohybuje přes tři desítky let. Za vším je třeba hledat Jonesovu touhu experimentovat, strach z ustrnutí, upadnutí do uměleckého komatu a následný odchod na muzikantskou "eldéenku". Ten horník má "koule" a my všichni bychom se od něj mohli učit. Nebo alespoň nasávat a pirátsky se přiživovat na jeho přemíře energie.