Málokterá hudba je tak úzce spjatá s devadesátými lety minulého století jako shoegaze, tedy když odmyslíme skandinávský dancefloor. Kapely My Bloody Valentine, Lush či Slowdive patřily k celebritám okupujícím přední strany magazínů NME a Melody Maker, legendární Paul King si jednu po druhé zval do pořadu 120 Minutes na MTV. To už je ale třicet let. Z dnešního pohledu to připomíná exkurzi do muzea hudby.

V posledních letech se ale pomyslné vitríny otevírají a zaprášené fosilie začaly vylézat na světlo. A co víc, mají se čile k životu. Mnohdy po desetiletích zdánlivé nečinnosti se tehdejší hvězdy hlásí o ztracenou pozornost s novými alby. Platí to i o oxfordských Ride, kteří poslední řadovku natočili před více než dvaceti lety. O tom, že to se svým comebackem myslí vážně a nechtějí ponechat nic náhodě, svědčí jméno Erola Alkana v kolonce producent.

"We'll be wiser when we fall / Like the dinosaurs before / When we've swept ourselves away / A better sense can start again," zpívá Andy Bell v úvodní "Lannoy Point". "Weather Diaries" můžeme vskutku brát jako nový začátek Ride. Naneštěstí pro kapelu se nejde vyhnout srovnání s předchozími alby. Pro pamětníky mám neveselou zprávu - zapomeňte na klasické Ride. Vaši oblíbenci dali vale psychedelickým harmoniím, charakteristickému rozostřenému zvuku a natočili skoro čistě rockové album. Jako by se báli experimentovat a naopak chtěli mít jistotu, že všechno půjde hladce a že je fanoušci po letech opět přijmou.

Vokál Marka Gardenera se ani po tak dlouhé době příliš nezměnil, stále dokáže pohladit po duši a při poslechu vás pozvolna stahuje do zasněných mlhovin. Zvonivý zvuk kytary zůstal také takový, jaký si pamatujeme. Ovšem i přes okouzlující sladkobolnost je jasné, že o propojení s tím, co Ride hráli v devadesátkách, nemůže být řeči. Ty časy připomíná jenom pár skladeb, včetně titulní "Weather Diaries". Připočíst můžeme snad i následující "Rocket Silver Symphony", tedy když si odmyslíme pasáž s vokodérem zkresleným hlasem a elektronickým beatem.

"Weather Diaries" zcela jistě nevyhraje anketu "Překvapení roku". Naopak to je sázka na jistotu u kapely, která se chce po letech vrátit na scénu a mít záruku, že všechno proběhne hladce. Nikdo se na muzikanty nemůže zlobit, že se jim nechce znovu obouvat shoegazové tenisky. Ve skoro padesáti by jim to beztak málokdo věřil.