Kdybychom se vrátili o deset let nazpět, našli bychom kanadské melo hardcoristy Silverstein coby nedílnou součást módní vlny zvané emo. Společně s My Chemical Romance, Taking Back Sunday, Fall Out Boy a dalšími kapelami zněly jejich desky ve sluchátkách nejednoho teenagera s černou patkou. Přestože se dali dohromady před sedmnácti lety a hrají styl, kterému se věnují desítky, spíše však stovky dalších kapel hlavně v Americe, byli vždy osobití a nezaměnitelní.

Na "Dead Reflection" se však odklonili od dosavadního hardcoru a natočili téměř metalcorovou desku. Frontman Shane Told částečně upustil od typického melodického zpěvu a mnohem větší prostor dal hrubému chrapláku. Když si Told v některých momentech přece jen vzpomene na starší skladby a zabrousí do čistě melodických poloh, je to skutečná pastva pro uši. Řeč je o skladbě "Retrograde", kde jeho vysoko postavený vokál v kontrastu s kytarovým burácením tvoří skoro dokonalou kombinaci.

Nedá se říct, že by se kapela nadobro odstřihla od své předchozí tvorby. Na ni navazuje "Aquamarine" či pozvolná píseň "Mirror Box". Přes tyto evidentní souvislosti je "Dead Reflection" celkově syrovější a méně přístupná. Je otázkou, jakou roli ve změně zvuku hraje vydavatelství Rise Records, u kterého kapela desku vydala a které se zaměřuje na soubory, řekněme, hrubšího zrna.

Zmalované emo kids dnes asi chybí jen málokomu. Co ale budou fanoušci po vydání "Dead Reflection" postrádat, bude zvuk starších Silverstein. Rané desky "Discovering The Waterfront" nebo "Arrivals & Waterfront" patřily k tomu nejzajímavějšímu, co kapela natočila. A to přesto, že se svého času ozývaly ironické poznámky, že Silverstein vydávají jedno album pořád dokola. Jejich tehdejší nahrávky měly něco, co novinka "Dead Reflection" postrádá. Co to přesně bylo, nechť si každý dosadí sám.