Rýpete se právě ve svých raněných citech? Zkuste se nechat ukonejšit deskou "Lost In Space". Její autorka - nedoceněná písničkářka Aimee Mann - si na milostných zklamáních vybudovala kariéru. Po úspěchu s hudbou k filmu "Magnolia" vydala už druhé album plné smutku a melancholie.
8/10
Aimee Mann - Lost In Space
Skladby: Humpty Dumpty, High On Sunday 51, Lost In Space, This Is How It Goes, Guys Like Me, Pavlov's Bell, Real Bad News, Invisible Ink, Today's The Day, The Moth, It's Not
Celkový čas: 43:03
Vydavatel: BMG
Sólovou kariéru královny melancholie - americké písničkářky
Aimee Mann - lze snadno rozdělit na dvě části. První období, ve kterém byla neprávem přehlížena, bylo rázně ukončeno na přelomu tisíciletí Oscarovou nominací za soundtrack k Andersonově filmu "Magnolia" a další nominací, tentokrát na Grammy - Nejlepší ženský pěvecký výkon. V "Magnolii" hněv charakteristický pro obě předchozí alba nahradila tichá rezignovanost, prostý smutek. Na tento emoční schod musely reagovat i aranže. Rocková sóla byla až na výjimky vytlačena akustickými party, s kytarou ale samozřejmě opět na prvním místě.
Tento styl si Aimee udržela až do své čtvrté řadové desky "Lost In Space" vydané pod vlastním labelem Superego Records. Nese se v naprosto stejném duchu. Z hlubin svého zoufalství vysílá autorka excelentní mnohoznačné texty o odvrácených stranách (nikoli polohách! :) lásky. Hudebně je ovšem "Lost In Space" vykrádačka sama sebe ve velkém. Naprostá většina použitých melodií má ve zpěvaččině předchozí tvorbě velmi blízké příbuzné. Navíc rozhodně nepomáhá, že všech jedenáct skladeb je prakticky ve stejném tempu. Písně jsou pak od sebe mnohdy těžko rozlišitelné, přestože občas zaskočí snadno zapamatovatelným popovým refrénem (např. "This Is The Day" nebo "This Is How It Goes"). Možná dokonce stálo za to k sobě balady poslepovat instrumentálními přechody a vytvořit tak jeden velký opus. Ani první singl, úvodní "Humpty Dumpty", není výrazně chytlavější než zbytek alba. Na druhou stranu osvědčená, příjemná a laskavá hudba jakoby konejší srdce vystrašené realisticky krutými slovy. Ona monotónnost zvyšuje účinnost této snahy, stejně jako zpěvaččin hlas, který setrvává v hladivém tónu a málokdy je v něm cítit ostří tolik jako výčitka.
Trošku stranou od všech ostatních stojí "Pavlov's Bell" - jediná rocková píseň alba a pravděpodobně další singl, ale především naopak jedna z nejjemnějších "Invisible Ink". V ní s nasazením celého orchestru Aimee rozehrává lehounkou melodii, kterou později drobně pozměňuje, dává si načas se strhujícím refrénem, který zbytečně neopakuje, zajímavě frázuje. Asi až v pauze před další stopou si uvědomíte, že jste právě slyšeli jednu z jejích nejlepších písní vůbec.
Shnrnutí by mohlo vypadat například takto - textově nejlepší album dosavadní kariéry, které je zároveň hudebně nejslabší kvůli své mizivé originalitě. To by ovšem nemělo snížit jeho obrovskou cenu v očích fanouška, který s ním dostane slušnou porci kouzelnou hůrkou vyčarovaných jemných melodií. Snad jen pokud jste se ještě se smutnou Aimee neměli možnost seznámit, bylo by možná vhodnější sáhnout po výraznější, tj. libovolné předchozí desce.