CHON, CHON, CHON. Je jich všude plno. Hypertalentovaná trojice z Kalifornie pomalu, ale jistě dobývá svět. Čím to? Podařilo se jí totiž nalézt určitou díru na trhu. Ta se rozevírá někde v teritoriu progresivního math rocku, zároveň ale hybridním způsobem pojímá i nefalšovaný pop, kombinuje prvky hip hopu a následně pak končí někde ve vodách jazzových akordů a intelektuálního hudebního smýšlení. Kapela je proto schopná se realizovat hned na několika diametrálně odlišných žánrových trzích. Šach math.

Tuto novátorskou strategii se CHON na jejich posledním albu "Homey" daří prezentovat na jedničku. Máme zde počin, který hraje pestrou paletou různorodých barev a přece je ve svém jádru koherentní, vyznívá lehce, samozřejmě a natolik automaticky, že je s podivem, kde se vlastně takováto vyzrálost u tak mladých muzikantů vůbec bere. Ačkoliv je totiž základem skladeb precizní, technická virtuosita, CHON ji dokážou patřičně dávkovat. A navíc mají vždy hned za nejbližším rohem schovaný nějaký nekonvenční postup, prvek nebo zvuk, který si posluchače jednoduše získá.

Roli těchto atypických atributů, které mají za cíl bořit stereotypní poslech, zastává na desce nemalé množství, řekněme, experimentálních skladeb. U těch skupina spolupracovala hned s několika hostujícími producenty a umělci z moderní vlny dream popu, ambientní elektroniky či trip hopu. CHON si tímto otevřeli dveře do zcela nového zvukového teritoria, ale co víc, riskantní kroky se jim daří znamenitě a momenty jako "Berry Streets" nebo "Feel This Way" vyznívají ve výsledku velmi svěže, zábavně a desku výrazně zpestřují.

Díky tomu působí celá kolekce velmi svébytně, originálně, osobitě a především nově. Celková hrací doba je příjemná, obsah vyvážený a kompozice detailně promyšlené, progresivní a chytré. Zvuk byl pak ošetřen se zanícením pro přirozenou akustickou krásu. Deska se tak poslouchá náramně a nahraný materiál plyne jedna báseň. A to i přesto, že se místy zdá, jako by kapela oproti minulé řadovce "Grow" jela tak trochu na záložní pohon. "Grow" se sice zpětně ukazuje jako poněkud přesvědčivější počin, ale jen relativně. Nové album totiž představuje pro mladé Američany velmi zásadní experiment a posun. A to je v tomto případě zcela klíčové. Nikdo přece nechce vidět takto super talentovanou kapelu setrvávat na místě.

Ano, "Homey" jistě vyvolává rozporuplné reakce, ale zklamání rozhodně není na místě. Blend jazzu, popu, math rocku, progu a hip hopu je totiž sice kontroverzní, nicméně unikátní a vysoce módní počin. A není to právě to, po čem celý hudební průmysl prahne? Fanoušci by se desky štítit neměli; naopak by ji měli zkusit pochopit. A koho neobměkčí čirá radost, která ze skladeb CHON srší, nemá snad srdce. "Homey" je album vymazlené každým coulem, zrozené z nefalšované lásky ke hře a hudbě jako takové. V současné době bude těžké najít byť jen cokoliv stejně milého, rafinovaného, svěžího a kvalitního, jako je tato sluncem zalitá a naivitou doslova prozářená produkce. Bravo!