Andrew Taggart a Alex Pall jsou momentálně nejúspěšnější producenti rádiového popu - jen v Americe se jejich písničky drží více než rok v elitní desítce singlů. To je samo o sobě neskutečné. Ještě větší údiv však vzbuzuje skutečnost, že to posluchače stále baví. Všechny svoje písničky totiž tvoří podle stejného mustru, takže se střídají pouze názvy a hlasy, ale vše ostatní zůstává stejné.

Aby toto duo amerických diskžokejů (zdroj: česká Wikipedie) uvařilo hit, stačí jim pár jednoduchých beatů (ty jediné zní v rámci jejich tvorby alespoň trochu originálně), přizvat nějakého hosta, hodit do refrénu nějakou tu výraznou elektronickou linku a voilà, je hotovo. Fungovalo to u "Closer" (které se na album nakonec ani nedostalo), s přivřenýma očima to funguje u "Something Just Like This", kde vypomáhají Coldplay, ve všech ostatních případech už je to vaření z vody. "Don't Say", "Paris", "The One"... na názvu nezáleží, náplň stopáže se nemění.

Vybočí pánové někdy ze zajetých pořádků? Výjimečně. Je to ku prospěchu věci? Ne. V baladách, které rozjetou mašinérii hudebních klonů trochu narušují, sice polovina dua Andrew Taggart dokáže vzbudit soucit, ale jen díky svým vokálním (ne)schopnostem. Ruku na srdce - intonace a rozsah jsou dva atributy, které zde nenajdete ani při největší dávce shovívavosti.

Texty se většinou snaží vyrovnat s problémy v lásce a zde je třeba znovu (ne)chválit - málokterý interpret si dokáže ve svých písních tak otevřeně budovat personu arogantního, nesoucitného výrostka, který vlastně vůbec neví, co chce. Kromě toho se dočkáme také lyrických perel jako: "... má sedm osobností, každá z nich je příšerná. Chce se každou noc rozejít a pak chce šu*at jako o život..." Něco takového chce odvahu.

The Chainsmokers v jednom z rozhovorů přiznali, že na začátku své kariéry neměli nejmenší tušení, co dělají. Prostě tak nějak skládali hudbu a ono to (překvapivě) vyšlo. Jestliže však toto album má být důkazem, že už jsou si jistí v kramflecích, pak se nezbývá než těšit na okamžiky, kdy zjistí, že existují více než tři akordy. V tuto chvíli je to zatím moderně znějící velebída, která sklouzává až k diskohitům á la Michal David ("Break Up Every Night" podruhé). Můžeme jim to vlastně mít za zlé? Ani ne, když sám název alba varuje do not open.