Dosud měla parta At The Drive-In na kontě pouhé tři desky. Navíc o prvních dvou se zase až tolik nemluví. Přesto je tahle skupina jednou z nejzásadnějších (nejen) corových kapel vůbec. Jak se jim to povedlo? Jejich třetí album "Relationship Of Command" z roku 2000 byla v té době absolutní bomba, která na strnulé rockové scéně explodovala a pořádně zamíchala kartami. Prakticky každá skladba nejslavnější desky definovala sub-žánr post-hardcoru a metalcoru a určovala pravidla, jak bude vznikající scéna vlastně znít. Tento klenot mají na svědomí především dva tahouni At The Drive-In - Cedric Bixler-Zavala a Omar Rodríguez-López.

To ovšem pranic neubírá na důležitosti dalších dvou členů, kteří fungují v kapele téměř od zrodu, a to basáka Paula Hinojose a bicmana Tonyho Hajjara. Zcela novým jménem je pak kytarista Keeley Davis, který vystřídal dlouholetého člena Jima Warda, jenž se ještě stačil účastnit prvního comebacku v roce 2012. Ten však trval pouhý rok, kdy se formace vrátila na pódia, aby oprášila své největší pecky z prvních tří nahrávek. Proto je považován tento druhý návrat za ten skutečně pravý a plnohodnotný. At The Drive-In se totiž tentokrát vrátili nejen koncertně, ale i studiově, kdy v hollywoodském studiu Sound Factory nahráli během roku 2016 svou teprve čtvrtou desku "In•ter a•li•a" pod bedlivým dozorem ostříleného producenta Riche Costeye (Biffy Clyro, Frank Turner, Muse).

Návrat po tolika letech rozhodně vzbuzuje očekávání, jak si kapela poradí s novou generací posluchačů a novou tváří scény. Velkou výhodou je, že členové formace nezaháleli a podíleli se na vzniku skupin jako The Mars Volta, Sparta či Gone Is Gone, tedy poměrně úspěšných uskupení. A právě účinkování v těchto formacích se projevilo na výsledném zvuku "In•ter a•li•a". Novinka zafungovala jako houba a vpila do sebe všechny jejich prvky i zvuk, samozřejmě na vystavěných základech rukopisu At The Drive-In.

Zjevnou inspirací během psaní byli ještě letitější (a již dlouho neaktivní) Američané Fugazi, kteří objevili kouzlo post-hardcorových postupů ještě o mnoho let dříve než rodáci z El Pasa. Nejvíce je připomínají ve skvělé skladbě "Continuum", kde září nejen zpěvák Cedric Bixler-Zavala, ale především bubeník Tony Hajjar, který v pozadí vášnivě mění rytmus a tempo, za doprovázení ďábelské šestistrunky Omara Rodrígueze-Lópeze.

Strhující vrchol ale přichází ještě o chvilku později v podobě singlu "Governed By Contagions", který nejlépe vystihuje současný zvuk kapely. Nervózní kytara drápe uši jako nehty po betonu a se štěkajícím Bixlerem-Zavalou dirigují jeden z nejsilnějších momentů nejen této nahrávky, ale celé jejich tvorby. Jako jedna z mála písní se může rovnat svému kultovnímu předchůdci.

Těžko říct, kde by At The Drive-In byli, kdyby je po třetím albu nezasáhla krize zapříčiněná rozdílnými hudebními názory a především drogami a osobními roztržkami jednotlivých členů. To už se sice nedozvíme, ale můžeme být alespoň rádi za již neočekávaný comeback, který nakonec přišel po necelých dvou dekádách. "In•ter a•li•a" nepochybně očekávání fanoušků naplnila, byť vyloženě strhujícím počinem není. V mnoha momentech se tempo nahrávky lehce zasekne a nutí posluchače zívat. A to by se u podobné hudby stávat prostě nemělo, zvlášť když je garantována takovým jménem, jako je At The Drive-In.