Mark Lanegan se v průběhu své sólové kariéry - tedy po opuštění grungeových Screaming Trees - neustále vyvíjí. Svoji hudbu posunul od ještě výrazně rockové, kytarové podoby, přes folkem ovoněné album "Field Songs" až k temnému, hutnému blues na desce "Blues Funeral". Průběžnou tendencí je pak postupné zahušťování rockového a bluesového základu čím dál tím více rozpoznatelnější a výraznější elektronikou. Už na předchozí desce se Lanegan nebál podložit v jádru kytarovou skladbu "Harvest Home" dusavým, až tanečním spodkem či zahalit deklamovanou "I Am The Wolf" neurčitým, ruchovým pozadím.

Novinka "Gargoyle" jde v tomto směru ještě dále. Elektronika hraje prim. V podání Marka Lanegana se však mění ve funkční - a pro puritány možná trošku překvapivý - výrazový prostředek ve své podstatě klasicky střiženého rockového písničkářství. Deset skladeb pojí jednotná, potemnělá nálada a také hutný, basový zvuk plný pravidelného rytmu s až tanečními konturami ("Beehive", "Old Swan").

Pro Lanegana byl vždycky charakteristický jeho hlasový projev - ostatně kvůli jeho specifickému, chraplavému barytonu Lanegan hostoval a hostuje na řadě alb různých interpretů. Na "Gargoyle" je samozřejmě přítomen, přece jen je to jeho deska. Jen možná v některých místech působí v temných tóninách hudebního doprovodu trochu utopeně. Posluchač musí Lanegana trochu hledat v místy přebujelé tónové matérii. Naštěstí se na "Gorgoyle" najde dostatek skladeb, kde se prosadí starý dobrý Lanegen. Vzletný refrén v "Beehive" (ostatně skladbě již zmíněné výše - ona je totiž asi nejlepší a nejvyváženější ukázkou toho, jak propojit již vyzkoušené postupy s novým přístupem), křehká balada "Goodbye To Beauty" nebo vrzavou kytarou nesená "Emperor" - to jsou vrcholy nahrávky, které se neutápí v elektronické mlze.

Přesto však Lanegan natočil velice zajímavou desku. Žádné z jeho alb není jednoduchou hudbou na jeden poslech - a pro novinku to platí obzvláště. Mark Lanegan se v některých ohledech přiblížil k loňskému majstrštyku "Skeleton Tree" Nicka Cavea. Jen si možná o něco hůře ukočíroval zvukové inženýry. Většině svých fanoušků udělá Lanegan bezesporu radost, nové mu však "Gorgoyle" získá asi jen obtížně.