Neuvěřitelných čtyřicet osm let je na hudební scéně hardrocková legenda Deep Purple. Za tu dobu stihla nahrát dvacet studiových alb, vydat nespočet živých nahrávek a taktéž se proslavit často nepochopitelnými personálními rošádami. Ty jsou naštěstí již minulostí, a tak již patnáct roků drží sestava pohromadě ve složení: Ian Gillan (zpěv), Ian Paice (bicí), Roger Glover (basa), Steve Morse (kytara) a Don Airey (klávesy).

Na novince "inFinite" formace posluchačům předkládá deset nových písní. Z pohledu vývoje by se dalo říci, že se jedná o mladší sourozence předchozího alba "Now What?!" z roku 2013. Směr, který byl zmíněnou nahrávkou nastolen, je zde udržován a jistým způsobem i rozvíjen. Skladbám stále silně tepe hardrockové srdce, ale to místy velmi výrazně koketuje s progresivním rockem, který je zde příjemným kořením, jenž zdařile obrušuje hrany jisté muzikantské rutiny.

Osu nahrávky tvoří právě kompozice, které nejsou pro skupinu až tak typické. Ať se jedná o úvodní "Time For Bedlam" či "The Surprising", jež ve střední části zní téměř jako Yes, nebo předposlední, skvěle vygradovanou "Bird of Pray". Ta pomyslně uzavírá album, byť poslední skladbou je coververze "Roadhouse Blues" od The Doors a může být i do jisté míry překvapením. Kapela zde totiž přetvořila známý song k obrazu svému. Posluchač sice skladbu lehce identifikuje, jenže vtip je v tom, že je podaná tak, jako by ji složili samotní Deep Purple. Je však na posluchači, jak se k dané předělávce postaví. Další písně nejsou rozhodně jen výplní, ale solidními hardrockovými monumenty s výraznými melodickými linkami.

Byť ve srovnání s dřívějšími nahrávkami může album působit uhlazenějším dojmem, po hlubším poslechu posluchač dojde ke zjištění, že zdání může klamat. Kapela zde šlape jako dobře seřízený stroj. Díky tandemu Glover - Paice je možné vnímat, jaká síla vězí a vře pod jeho kapotou. Steve Morse je samozřejmě typově jiný kytarista než jeho předchůdce Ritchie Blackmore. Sází více na melodiku. Je zajímavé poslouchat, jaké finesy, zkraty a vyhrávky do skladeb zakomponoval. Tím, že je v sólech umírněnější, vzniká prostor pro skvělou hru Dona Aireyho. Jeho hammondky zde hrají prim a v kombinaci se syntetizátory tvoří jedinečnou atmosféru. Někdy se na posluchače valí až neskutečnou silou rozbouřeného oceánu, místy dokážou být tajemné či zklidňující. Co se týče hlasu Iana Gillana, ten neztratil nic ze svého charismatu, byť už, z pochopitelných důvodů (71 let), mu chybí jistá ostrost. Nežene se do nebeských výšin, nicméně stále se jedná o skvělý výkon.

Deep Purple odvedli na novém albu velmi dobré řemeslo, byť místy může zavánět rutinou. Jednotlivé tracky však drží velmi dobře pohromadě. Sporným okamžikem se může jevit zařazení závěrečného coveru, který příliš nezapadá do koncepce. Zvukově i stylově se recenzovaná nahrávka zdařile odkazuje na zlatá sedmdesátá léta, kdy skupina vytvořila své nejlepší desky, nepočítám–li jejich comebackové "Perfect Strangers" z roku 1984. Zároveň je sympatické, že i po tolika letech strávených na hudební scéně má kapela chuť tvořit a je schopna do své tvorby zakomponovat i nové prvky.

Má-li být "inFinite" skutečně posledním albem Deep Purple, rozhodně se v jejich bohaté diskografii neztratí. Velmi slušných 8/10.