Ne že by se už dříve Depeche Mode ve svých písních nevěnovali kritickému komentáři moderní doby (dělali to už v osmdesátých letech minulého století), ale "Spirit" je v tomto ohledu jejich nejcelistvějším počinem. Možná to souvisí s věkem a životními zákrutami, které má trio za sebou. Skoro by se dalo říct, že "Spirit" je konceptuálním albem, které je konfrontací se současným neklidným časem charakterizovaným loňským vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, brexitem a humanitárními krizemi ve světě.

To, které jsou nejsilnější písně nahrávky a které zároveň mohou nejlépe fungovat v nabitém setlistu skupiny na nadcházejícím turné, naznačili sami Depeche Mode při svém speciálním koncertě v Berlíně přesně v den vydání alba. Kromě prvního singlu "Where's The Revolution" to byl otvírák desky "Going Backwards", netypický hit o tom, jak lidé vyzbrojeni nejmodernějšími technologiemi mají v sobě prázdno a vracejí se zpět až někam do jeskyně. A pak je tu jedna z ojedinělých tanečních pecek alba, tepající "So Much Love", která má v sobě ozvěnu "Question Of Time".

Nemalou roli ve zvuku alba určitě mělo také to, jak se Dave Gahan cítí stále pevnější v kramflecích jako skladatel, i to, jak se etabloval v Soulsavers. Některým ortodoxnějším fanouškům se při poslechu některých písní silně připomínajícím právě tvorbu Soulsavers (viz Gahanova "Poison Heart" a "The Worst Crime", jež je ale paradoxně z tvůrčí dílny Martina) možná otvírá nožík v kapse. Je to však marné lamentování, kapela už je přece jen někde jinde, vyvíjí se a těžko bude znít jako na začátku devadesátých let, kdy byla na tvůrčím i komerčním vrcholu.

Nálada alba je vzhledem k tématům skladeb a pomalejšímu tempu docela depresivní a klaustrofobická. Zajímavě ji charakterizují dvě písně zpívané Martinem L. Gorem. Obě balady, ovšem jedna připomínající chrámový zpěv o věčnosti lásky věnované dítěti ("Eternal") a závěrečná "Fail", kde padne i věta o tom, že lidstvo je, slušně řečeno, beznadějně ztraceno. Návaznost na minulou desku "Delta Machine" je tu také patrná, jak slyšíme v gospelových náznacích i v textu písně "Poorman" o chudákovi, který má stále své blues.

V diskografii Depeche Mode se na "Spirit" bude v budoucnu nahlížet jistě s rozporuplnými pocity. Je zde málo opravdu hitových skladeb, co by se staly jistými položkami na "The Best Of Depeche Mode". Z tohoto hlediska se opravdu nemohou měřit s největšími hity kapely. Jenže pořád je to dost silná deska jako celek. "Spirit" vyjadřuje jasný názor, má skvělý zvuk, který umně kombinuje elektroniku s rockem, a textově bude bohužel aktuální i za několik let. Navíc, Gahanův hlas i průměrnou píseň stále pozvedne o desítky procent nahoru. Možná se toto kritické a smutné album bude víc líbit lidem, kteří nejsou dlouholetými kovanými fanoušky kapely.