Twin Atlantic jsou i po deseti letech na scéně stále poměrně nedocenění. Kapela, jejíž největší úspěch přineslo video Felixe Baumgartnera, kde v pozadí hrál jejich song "Free", jako by ne a ne pořádně prorazit, a i když už ji v Americe najdete tu a tam headlinovat nějaký středně velký festival, v Evropě se tolik nedaří. Což ilustruje například fakt, že když v roce 2015 hrála v Rakousku na FM4 Frequency, na plakátu se skvěla až úplně dole tím nejmenším písmem. Písně přitom dělá pořád skvělé.

Hned první singl "No Sleep" je jako kopanec mezi nohy - šokuje a knockoutuje zároveň. Žádné velké cavyky kolem, jedeme nahlas, jedeme rychle a nějaká rádiová učesanost po vzoru The All-American Rejects nebo Thirty Seconds To Mars nás nezajímá. Koncovky jsou pořádně vykřičené a prodloužené, asi jako u emo a alternativně rockových kapel typu Taking Back Sunday nebo My Chemical Romance v období "Three Cheers For Sweet Revenge", což jsou ostatně všechno formace, kterým skupina kolem Sama McTrustyho v minulosti několikrát předskakovala.

Až na výjimky typu sebezpytující "Mothertongue" nebo balady "A Scar To Hide", v níž se zpívá o rozchodu, jsou texty motivační nakopáváky v duchu "Moc neváhej a jdi do toho", což k charakteru muziky perfektně sedne, oproti předchozí kolekci "Great Divide" je i navzdory stejnému producentovi (Jacknife Lee) vše nasranější, překvapivější a špinavější.

Nemá smysl rozebírat dopodrobna všechny písničky, dohromady tvoří nabroušenou mozaiku, která udělá radost všem, kteří si oblíbili debut a po druhém albu jejich nadšení trochu vyprchalo. Teď jsou zpátky v plné síle, a když ve "Whispers", která zní jak od Biffy Clyro, frontman zpívá "I'm stronger man than I've ever been before", lze mu to bez skrupulí věřit. Neztrácejte čas a prostě si to pusťte. Je to paráda.