Znáte ten pocit, kdy jste byli někde na moc pěkném a zajímavém místě, které bylo natolik inspirativní, že se vám otisklo navždy do paměti? Jakousi souhrou náhod se však vytratila možnost jej opět navštívit. Náhradou za to je jen vlastní představivost, která vám dovoluje tu a tam do něj zpět vstoupit, aby se znovu dostavil ten opojný pocit smíšený s touhou se tam znovu někdy podívat. Pokušení ve vás zraje a váháte s rozhodnutím. Nakonec ten krok uděláte. Vstoupíte opět do mnoho let neviděné krajiny, která se už stala ve vaší mysli spíše snovou než reálnou. Po chvíli zjistíte, že je stejně krásná, pokud ne krásnější než dříve. Strach ze zklamání opadl a vy se můžete jen s úžasem kochat.

Podobný pocit navodí nové album Mika Oldfielda s názvem "Return to Ommadawn". Již s prvními tóny před posluchačem ožívají úžasné známé krajiny, plné zvuků a melodií, které mu jsou povědomé. Nechává se jimi vést a unášet v opojení, že to je ta vzpomínka na ono známé místo. Ale ono je vše trochu jinak. Autor si s námi hned od začátku zahrává. Předhodil nám jen vějičku, abychom ji ve finále slupli i se vším dalším, co nám naservíruje. A tak si v poklidu pokračuje v malování tóny a harmoniemi. Barvy na pomyslném kytarovém štětci jsou mistrně nanášeny, tu klidně, tu více bouřlivěji, ale vždy takovým způsobem, že se na konci jednotlivých hudebních vět počáteční známý motiv slije v jeden zcela nový a funkční celek, který se dál a dál posouvá a rozvíjí. Nakonec dospěje do svého emotivního vyvrcholení. Celé dílo se tak podobá vodnímu toku, na kterém posluchač driftuje od malého zurčícího pramínku, přes peřeje a vodopády, mine soutoky, proplete se kapilárovou deltou, až vyústí do samotného moře.

Mike Oldfield , v duchu tradic svých prvních děl, zde nahrál sám veškeré hudební nástroje, včetně rytmického podkladu. Je možné zaslechnout pestrou škálu strunných nástrojů, přes rejstříky kláves až po různé druhy fléten či píšťal, které zde překvapivě hrají nikoli zanedbatelnou roli. Často totiž navozují nálady irského/keltského folkloru a pomáhají vrstveným kytarám dotvářet neopakovatelnou atmosféru.

Nové album je čistě instrumentální suitou. Jednotlivá hudební témata vytváří zcela kompaktní dílo, které je rozkročeno mezi klasickou hudbou, art rockem a ethno music. Vzhledem k tomu, že se jedná volné pokračování původního alba "Ommadawn" z roku 1975, logicky je možné tu a tam zaslechnout náznaky známých motivů. Za zmínku jistě stojí, krom do detailu propracované struktury všech témat, i excelentní zvuk. Posluchač tak může vnímat jednotlivé hudební vrstvy, čistotu akustických nástrojů a objevovat různá ukrytá zákoutí. I díky rozumné stopáži se deska velmi dobře poslouchá a rozhodně nenudí.

Pro výše uvedené "Return to Ommadawn" potěší nejen vyznavače tohoto žánru. Rozhodně se jedná o povedený comeback skvělého muzikanta do éry, kdy začínal s monotematickými alby. Je potěšující, že po všech možných variacích na "Tubular Bells" se oprášení a inovace dočkalo i jiné album. A tento návrat je vskutku zdařilý a nevyčpělý.