"Demoliton" a Ryan Adams - trošku zvláštní album hodně zvláštního písničkáře. Když se autor přizná, že napíše v průměru jednu skladbu denně, od roku 1999 je v podstatě nepřetržitě na turné a málokterý svůj koncert nezačíná mumláním: "Teď na zvukovce jsem napsal pár písniček, co bych vám chtěl zahrát...", můžeme jej bez ostychu označit workoholikem. Ryanova nezkrotitelná tvořivost a z ní vyplývající nadprodukce písní jsou zodpovědné i za výjimečnost tohoto alba. Ani tempo jedné desky ročně totiž nestačí na to, aby alespoň částečně pokrylo nově vzniklé výtvory. A tak mělo "Demolition" původně vyjít jako čtyřCD! Proč bylo málem šedesát skladeb zkrouhnuto na výsledných třináct, mi bohužel není známo. Stejně tak asi nezjistím, zda si to vyhozené písně zasloužily. Můžu se ale trošku pohrabat v těch, co zbyly.

Výběr by šel snadno rozdělit a zařadit do dvou předchozích sólových počinů. Na akustický debut "Heartbreaker" by mohla patřit například nejlepší skladba alba - balada "Cry On Demand" s naprosto primitivním a zároveň ohromně působivým klavírním doprovodem. Jedna z nejpovedenějších měla být dokonce na debutu závěrečnou písní. Jde o "Dear Chicago", doprovázenou pouze dvěma kytarami. Té druhé se ujal Bucky Baxter, asi nejvýznamější postava desky po nedávno zemřelé Carrie Hamilton. Ta měla zásadní vliv na výběr skladeb. Snad polovina zbylých balad se pak vyznačuje až přehnanou křehkostí a poměrně snadnou předvídatelností.

Na své druhé desce "Gold" zaútočil Adams výrazně rockovějším zvukem, který je zde zastoupen ve stejné míře jako tiché pomaláče. Například hned v úvodní "Nuclear" se silným tahem, následované "Hallelujah". Když se nenecháte zmást odlišnými aranžemi, zjistíte, že jsou si ve skutečnosti velmi podobné. Depresivní myšlenky vyvolané zoufalou "Tomorrow" se snaží Ryan rozehnat svižnou bluegrassovou "Chin Up, Cheer Up", v refrénu připomínající Chrise Isaaka. Chmury se ale vrátí během závěrečné, ve stylu Radiohead zpracované, zato celkem nevydařené "Jesus (Don't Touch My Baby)". Aby těch přirovnání nebylo málo, punkrocková "Gimme A Sign" jako by vypadla z hnízda Goo Goo Dolls, zatímco "Starting To Hurt" spolu s "Nuclear" jsou evidentní jůtůovky. Melodií, doprovodem i zpěvem ve sloce. Musím uznat, že rychlejší skladby sice šlapou, někdy by ale snesly výraznější nebo alespoň z více jak čtyř not složený refrén.

Adams se rád stylizuje do role prostého kluka a možná jím i opravdu je. V některých místech z jeho hudby prostota přímo čiší. Zda ji odsoudíte, nebo si ji zamilujete, záleží jen na vás. Přes výše zmíněné chyby je "Demolition" povedenou deskou. A můžete si být jisti, že než se vám úplně oposlouchá, Ryan Adams už bude mít dost materiálu na dalších pět takových.