Někdo říká, že dobré hudby je málo, my říkáme, že dobré hudby je hodně. A skvělé taky. Ze zahraničních desek, které vyšly v minulém roce, hlasovalo 23 redaktorů musicserveru pro celkem 229 alb, z nichž vzešlo čtyřicet nejlepších. Které nahrávky se umístily na pozicích 30 až 21?
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy
30. All Saints - Red Flag |
Dámská čtveřice
All Saints s první a druhou deskou dobyla svět, vydělala si na zbytek života, ale i když dámy od té doby je rozhodně neprovází žádný komerční úspěch, zpívání se nevzdaly. V roce 2006 zkusily comeback se skvělým, ale naprosto neúspěšným albem "Studio 1", o deset let později, tedy loni, už to se čtvrtou deskou "Red Flag" dopadlo i po stránce prodejů a obecně úspěchu o dost lépe. I když s obrovskými rotacemi jejich hitů v nejslavnějším období se to samozřejmě srovnat nedá. Aktuální album ale ukazuje, jak se může vyvinout dívčí kapela, když už mají zpěvačky hudbu opravdu jen jako koníček, netlačí je termíny, nahrávací společnost a pouze chtějí udělat dobré album. Výhodou čtveřice je fakt, že jedna z nich,
Shaznay Lewis, je produktivní skladatelka, a tak se nemusí spoléhat na externí dodavatele písniček. A že se jí tentokrát opravdu zadařilo! Celá deska je nabitá skvělými skladbami, přičemž takové "This Is A War" či "Summer Rain" jsou v rámci popu prostě dokonalé. Na tak dobrém albu je pak propletenec jejich čtyř hlasů už jen jako bonus. (Honza Balušek)
29. Swans - The Glowing Man |
Američtí
Swans konečně po strastiplné cestě nalezli vnitřní klid a mír v duši. Jejich poslední nahrávka "The Glowing Man" se nese v poklidné náladě a na rozdíl od předchozí desky "To Be Kind" není tak agresivní. Samozřejmě na ní nalezneme i tvrdší kousky, obzvlášť dobře funguje třeba titulní skladba s necelou půlhodinovou stopáží, nicméně celkově se dá říct, že Swans trochu zvolnili. Skladby mají opět dokonale promyšlené hudební kompozice a
Michael Gira se v nich s naprostou oddaností pouští do šamanských popěvků, jež mají hypnotizující účinky. Inu, co říct závěrem, počin "The Glowing Man" je důstojným zakončením legendární kapely, která kolem sebe dokázala vytvořit kult. I když kdo ví, třeba se Michael Gira a ostatní členové formace ještě k něčemu rozhoupou, stejně jako tomu bylo v roce 2010. (Jaroslav Hrách)
28. Biffy Clyro - Ellipsis |
Polonahé polobohy máme na musicserveru rádi. Ať o nich rozkliknete prakticky kterýkoliv článek, najdete v něm jen samé superlativy. A kdo už je alespoň jednou zažil naživo, jistě potvrdí, že jen málokterá rocková skupina současnosti je takto strhující. Je proto trošku zarážející, že z pozitivně laděného trendu krapet vybočuje právě recenze aktuální sbírky "Ellipsis". Ano, nepochybně je to slabší album než předchozí dvoudiskový opus "Opposites", pořád se ale jedná o kolekci, která na současné kytarové scéně jen těžko hledá konkurenci. Burácivý singl "Wolves Of Winter", středoproudá rádiovka "Howl" i něžná balada "Re-arrange". To jsou jen některé z mnoha tváří, které nám
Biffy Clyro v loňském roce ukázali. A snad nikdo nepochybuje o tom, že jejich potenciál k dalším překvapením a rychlému růstu je obrovský. Stadiónová turné už jsou na dohled. (Jan Trávníček)
Tip Ondřeje Hricka: Tarja Turunen - The Shadow Self
Nové, veskrze rockové album finské divy
Tarji Turunen, vystupující nyní jen zkráceně jako Tarja, je jejím zatím nejlepším sólovým počinem od odchodu z
Nightwish. Devětatřicetiletá Tarja se po povedených, pro rockery ovšem nezajímavých klasických nahrávkách vrátila k živelnému zvuku a připravila silnou desku s mnoha hitovými skladbami. Povedly se jí jak tvrdší písně ("No Bitter End"), tak i ty pomalejší ("The Living End"). Finská zpěvačka už dříve potvrdila, že odchod na sólovou dráhu nebyl špatným krokem, s vydáním "The Shadow Self" ovšem rozbila všechny argumenty posledním pochybovačům.
27. Kings of Leon - WALLS |
Kings Of Leon už (bohužel) nejsou tou partičkou, která před lety uhranula
Noela Gallaghera drsným jižanským rockem. Tak, jak je uhlazenější vizáž bratrů a bratrance Followillových, je uhlazenější i jejich hudba. Na "WALLS", už sedmém albu kvarteta z Tennessee, prezentují dost možná nejvíc popovou hudbu své kariéry. Máme jim to mít za zlé, když se u písně "Around The World" tak dobře tančí? Anebo vyčítavě zvedat obočí u latino rytmů skladby "Muchacho" či se dojímat u slaďáku "WALLS"? Není na tom nic špatného, je to prostě vývoj - s dospíváním přichází zkušenosti, zklidnění a sebejistota. Nakonec, Kings Of Leon mají s "WALLS" na kontě první albovou jedničku ve své kariéře, a to se taky počítá. (Pavel Parikrupa)
26. Ariana Grande - Dangerous Woman |
Ariana Grande sice koulí očima jako vystrašená srna a její lascivní pózy drobné lolitky spíše občas budí smích, ale po hudební stránce je to zkrátka zábava. Spojení současného popu, elektra, dance a reggae se na desce "Dangerous Woman" sešlo do příjemného balíčku cíleného hlavně na náctileté výrostky. Všechno je to na první pohled děsně sexy a žhavé, ale po odloupání všech těch pozlátek stále zůstane ten nebezpečně dráždivý pop a nějaké to
guilty pleasure je zkrátka potřeba. Ariana moc hezky naskočila na zlatou dlážděnou cestičku, která vede do stanice
druhá Mariah Carey, tak za několik let se možná zadaří. (Tomáš Navrátil)
Frank Ocean se loni po čtyřech letech připomněl novou deskou nazvanou "Blonde" a opět dokázal, že je jednou z nejdůležitějších postav současné pop music. Novinka je oproti albu "Channel Orange" ještě sofistikovanější a nabízí umělce obnaženějšího a velmi osobního. Několik skladeb Ocean zpívá pouze za doprovodu jediného nástroje, v mnohých případech se vykašle na propracované aranže a nechá vyznít pouze svůj hlas. Ani ne ve třetině písní dá prostor bicím nástrojům. Zkrátka kašle na osvědčené popové postupy a nejen díky tomu roste ""Blonde" s každým dalším poslechem. (Daniel Maršalík)
24. The 1975 - I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It |
Když jsme v redakci dávali dohromady tenhle žebříček, padla mimo jiné taková anketní otázka, zda vůbec stíháme poslouchat alba jako celky. Dotkli jsme se tak zlehka tématu konceptu alba jako přežitého fenoménu. Proč o tom píšu? Protože "I Like It When You Sleep, for You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It" britských
The 1975 je přesně ten případ desky, kterou má smysl poslouchat v kuse. A to nejen pro ten její poetický název. Ale třeba pro ty tolik diskutované instrumentální vsuvky. Tohle cílené přibrzdění poslechu je totiž ukázkovým příkladem smyslu pro album coby komplexní dílo, který si jen tak někdo nedovolí. No, a kromě toho je to taky super popík, že? A "UGH!" je jednou z top 10 skladeb loňského roku. Prostě je. (David Věžník)
23. Jeff Beck - Loud Hailer |
Kytarová legenda
Jeff Beck se ve svých dvaasedmdesáti letech obklopil mladými dívčími spolupracovnicemi a vytvořil desku, kterou bych od něj ani v nejmenším nečekal. Zvláště po předchozí, trochu utahané "Emotion & Commotion". "Loud Hailer" je albem nebývale divokým, místy až s punkovým feelingem a dravostí, přesto však zůstává dost prostoru na Beckovu rozpoznatelnou kytarovou hru i na jeho sytý hladivý tón zasahující do hloubi duše. Moc prostoru k rozjímání však na "Loud Hailer" není. Hudba je naštvaná, kritická, Jeff Beck zde vystupuje jako týmový hráč, neexhibuje. Natočil funkční, kapelové album - a to je možná tím důvodem, proč je "Loud Hailer" natolik dobrou deskou, aby se dostala do žebříčků. A sama kytarová legenda zůstává jen příjemným bonusem. (Jiří V. Matýsek)
Tip Tomáše Navrátila: Roxette - Good Karma
Rok 2016 bude pro švédskou skupinu
Roxette velmi zlomovým. Jednak po třiceti letech ukončili kvůli zdravotnímu stavu
Marie Fredriksson koncertní vystupování, ale také přinesli své desáté studiové album "Good Karma", které se řadí k tomu nejlepšímu, co kapela za poslední dekádu vydala. Celá deska je protkána pozitivním myšlením, ale i strachem z věcí budoucích. Možná ta všechna nejistota zapříčinila to, že se Roxette rozhodli zariskovat a trochu víc zmodernizovali svoji tvorbu. Co ale nadále zůstalo, jsou skvělé melodie, úderné refrény a dojemné balady. Můžeme už jen doufat, že dobrá karma si pohraje s kartami osudu a my jsme neslyšeli jejich labutí píseň.
22. Dragonette - Royal Blues |
Kanadská kapela
Dragonette nás skvělými singly a alby zásobuje už téměř deset let. Za tu dobu sice přišla o jednoho člena (ze čtveřice se stala trojice), ale rozhodně neztratila nic ze své zábavnosti a přitažlivosti mixu chytlavých písniček a dráždivého hlasu zpěvačky Martiny Sorbary. Jejich čtvrtá řadovka "Royal Blues" je opět plná vzdušných hitovek, jen trochu ubylo kytar a přibylo elektra. Jak to jen dělají, že po dekádě na pódiích znějí svěžeji a energičtěji než na začátku kariéry? Vždyť skladby jako "Lonely Heart", "High Five" nebo "Sweet Posion" jsou čirou esencí zábavného elektropopu s duší. (Honza Balušek)
21. Kendrick Lamar - untitled unmastered. |
Kendrickovo vystoupení na cenách Grammy v roce 2016 bylo pouze připomínkou toho, na co se mohli fanoušci následující měsíc na albu "untitled unmastered." těšit. Samotný, na první pohled nic neříkající setlist může snadno svádět k podceňování, pravdou ovšem je, že od prvního poslechu "01" je jasné, že posluchače čeká vytříbená mozaika zvuků, odkazů na Bibli i Barryho Whitea a především na devadesátkový Compton. Americký rapper posluchače provádí skrze nespočet svých hudebních ideí. Na "03" pocta, ač stále hlučně politická, jemnému funku, na čtyřce se flamenková kytara tříští oproti burácejícímu hlasu z amplionu. Se šestkou zaletíme na Kubu, abychom se se sedmičkou vrátili ve vzpomínkách do Comptonu. Co činí z "untitled unmastered." jedno z alb roku, není Lamarova vášeň pro cestování či nenápaditě nápaditý název, ale jeho absolutní um vetknout kulturní reference do zvukové tapisérie. V dobách politicky a sociálně nabité hudby navíc
Kendrick Lamar představuje jeden z nejsrozumitelnějších a nejhřmotnějších hlasů promlouvajících za černošskou komunitu. (Karolína Stránská)
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy 
