Frank Carter & The Rattlesnakes na "Modern Ruin" propojili zvuk hardcorových Gallows a pop-rockových Pure Love

30.01.2017 00:00 - Ondřej Hricko | foto: facebook interpreta

Bývalý člen hardcore-punkové party Gallows a rockových Pure Love pokračuje ve svém tažení napříč žánry a založil si další skupinu, tentokrát ovlivněnou punkem, rockem i popem, nazvanou Frank Carter & The Rattlesnakes. Po úspěšném debutu z roku 2015 s nimi nyní vydává druhé album "Modern Ruin".
8/10

Frank Carter & The Rattlesnakes - Modern Ruin

Skladby: Bluebelle, Lullaby, Snake Eyes, Vampires, Wild Flowers, Acid Veins, God Is My Friend, Jackals, Thunder, Real Life, Modern Ruin, Neon Rust
Vydáno: 20.01.2017 (03.02.2017 v ČR)
Celkový čas: 38:41
Vydavatel: Mystic Production
Již v roce svého založení se britská parta Frank Carter & The Rattlesnakes v čele s ostříleným a značně potetovaným lídrem Frankem Carterem činila a vydala takřka ihned své debutové album "Blossom". Nahrávce se dařilo a ocenili ji jak kritici, tak i posluchači. Nové Carterovo uskupení proto brzy získalo slušnou základnu fanoušků, kteří orodovali za pokračování formace. Neuběhly ani dva roky od vydání prvotiny a Carter své věrné vyslyšel. Novinka "Modern Ruin" je na světě a přináší velmi svěží mix punku, rocku, hardcoru i popu, ale zároveň překvapuje odklonem od debutem nastaveného zvuku.

Oproti jeho první partě Gallows, ve které od roku 2011 za mikrofonem řádí nový zpěvák Wade MacNeil (jinak člen znovuobnovených Alexisonfire), jsou The Rattlesnakes klidnější. Více sází na melodické refrény a rockové kytary. Hardcorová energie Gallows přesto občas do nové tvorby Cartera prosákne, třeba jako v případě výborných skladeb "Snake Eyes" a "Modern Ruin". V mnoha ohledech se ale novinka přibližuje zvuku Carterovy jiné skupiny Pure Love, která se plavila v mnohem měkčích, mainstreamovějších vodách.

Zatímco debut "Blossom" nažhavil fanoušky Franka Cartera na návrat k hardcorovému zvuku, jeho nástupce znovu vzbuzuje pochyby, co má jejich milovaný zpěvák vlastně rád. "Modern Ruin" je především kolekcí silných melodií a rockových kytar, hardcoru dává až na výjimky vale. V momentech, kdy zjemní, dokonce zní jako pop-rocková skupina z rádií. I přes všechny žánrové odbočky ale stále udržuje vysoký skladatelský standard, nehledě na to, zda zrovna do mikrofonu řve nebo zpívá čisté vokály.

Debut "Blossom" byl neurvalejší, říznější, agresivnější a energičtější, možná nahraný více z rozumu než od srdce. Věděl, co po něm fanoušci chtějí, po čem od odchodu z Gallows prahnou. S vydáním prvotiny jim dal impuls, že s The Rattlesnakes tu je zpět a bude řádit jako zamlada. Jenže omyl. Dva roky poté natěšeným příznivcům opět připravuje studenou sprchu a zdá se, že Cartera to přece jen táhne víc k pop-rocku a melodickému zvuku. Asi tušil, že notná část jeho fans bude návrat ke stylu Pure Love těžko skousávat, přesto to udělal. Zdá se, že "Modern Ruin" je nahraná a složená více od srdce než z rozumu.

Špatné nejsou ani punk-rockové pokusy jako sotva minutová "Jackals" či střednětempá "Real Life". Album nemá vyloženě špatných momentů, posluchač ale musí k nahrávce přistupovat bez předsudků a očekávání veskrze tvrdé kolekce. Frank Carter si jinak s novou deskou dal záležet. Nedovolil, aby ji ředily nevýrazné písně, naopak jí dodal multi-žánrovou barvitost a posluchač si při jejím psolechu zapoguje, zapláče, podupe i zarelaxuje. "Modern Ruin" by neměla být opominuta jen proto, že to není ten pravý hardcore, který se od něj očekával.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY