Někdo říká, že dobré hudby je málo, my říkáme, že dobré hudby je hodně. A skvělé taky. Ze zahraničních desek, které vyšly v minulém roce, hlasovalo 23 redaktorů musicserveru pro celkem 229 alb, z nichž vzešlo čtyřicet nejlepších. Které nahrávky se umístily na pozicích 20 až 11?
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy
Po spekulacích, zrušených hostováních a nevyhnutelnému pirátství je "Anti" především dokladem, že korunka nejpohodovější americké černošky se dost pronese. Zastřená atmosféra a ztlumené tempo pravděpodobně zklamaly svědky Rihanniných nejzářivějších hitparádových okamžiků, zpěvaččiným cílem však není uchvátit davy chlapců a mužů, z jejichž dvoření si ostatně utahuje i v závěrečné "Sex With Me". Ačkoliv je částečně popovou inovátorkou, jediným klubovým energickým výstřelkem je "Work" s Drakem. Je osvěžující slyšet album složené ze zamžených balad, jež se krásně vyjímají na zhuleném spektru r'n'b a rapu. Doo-woopem šedesátých let prošpikovaný "Love On The Brain" navíc dokazuje, že
Rihanna strávila poměrně dost času s kvalitními hlasovými kouči. Barbadoská zpěvačka ony intimní, náladové zvuky nesesbírala v obraně proti nálepce popové princezny, ale aby nechala nahlédnout do zmatku, depresí a extází jejího dospělého života. (Karolína Stránská)
19. Norah Jones - Day Breaks |
"Návrat ke kořenům" je slovní spojení, co by se mělo zakázat. Asi jako
"třešinka na dortu" (ať zvednou ruku ti, co někdy jedli dort s třešinkou). Jako
návrat ke kořenům označoval PR tým kolem
Norah Jones její šestou studiovku "Day Breaks". Z té ovšem čouhá kdeco, jen ne kořeny. Jistě, v popředí je piano tolik známé z prvotiny a mezi skladbami jsou několikeré tributy praotcům a prastrýcům jazzového žánru, jako celek však nahrávka není ani trochu tak jednoduchá jako ten
kořenový debut. Míň popu a víc složitých aranží a přefoukaných dechů však v každém případě stojí za poslech, už jen proto, že všechno tak krásně
otřešinkovává (sic!) ten Nořin krásný, hladící hlas. (David Věžník)
Tip Dana Hájka: Ben Lukas Boysen - Spells
Ben Lukas Boysen patří k mladým autorům, jeho diskografie je i přesto velmi rozsáhlá a najdete ji i pod jmény Hecq, Monstré Mekunnik a qDub. Stylový rozptyl začíná v rozmezí různých forem elektronické hudby a končí u soudobého pojetí klasiky. V tomto směru se zejména nese loňské "Spells". Průvodcem během nahrávání mu byl
Nils Frahm, který album i mixoval a dovedl jej k labelu Erased Tapes. "Spells" je vystavěno na klavírních liniích, doplněné o aranže pro akustické nástroje v kombinaci s elektronickým laborováním, které mu je blízké. Jeho hudební útvary mají blízko k náznakům přesné programově vystavěné struktury, ty se místy prolínají až s ambientními rovinami. Díky dvěma dílům kompozice "Nocturne" je patrná i soudržnost s předchozí deskou "Gravity". Skladby "Sleepers Beat Theme" (původně složená pro soundtrack ke krátkému filmu o Trans-Sibiřském expresu, zde však v alternativní verzi), "Keep Watch" a dvojdílná "Golden Times" dotvářejí atmosféru celé desky, její uhrančivou scéničnost a sounáležitost.
18. Tegan And Sara - Love You To Death |
Sestry Tegan Rain Quin a Sara Keirsten Quin si vydáním desky
"Heartthrob" z části rozházely vztahy s věrnými fanoušky, když zcela změnily své hudební manévry směrem k tomu nejprůzračnějšímu rádiovému popu. "Love You To Death" na této vyšlápnuté cestě jde ještě dále. Zejména plusy k dobru jsou zjištění, že při natáčení se
Tegan And Sara spojily s osvědčeným
Gregem Kurstinem, společně vytvořili zcela funkční tvůrčí trio a to, že děvčata napsala texty, které odhalují osobitější sdělení, které mají hlavu a patu a nejsou jen stokrát slyšenými popěvky. Ve zpětném pohledu možná bylo "Heartthrob"
přípravou na toto pokračování, "Love You To Death" je v tomto směru vypilovanější, jako by zase našly samy sebe a zavzpomínaly na staré časy, avšak v nové, současné podobě. Každý track nemá problém se stát rádiovým hitem a plejáda klipů tomu taktéž odpovídá. Tegan a Sara potvrzují, že umějí napsat chytlavou písničku, která nemusí být jen pouhou romancí na jedno uběhlé léto. (Dan Hájek)
17. Birdy - Beautiful Lies |
Jedno je jisté -
Birdy je tou nejkřehčí popovou interpretkou současnosti. Její zpěv, vizáž, prezentace a nálada písní jsou přímo ztělesněnou jemností, kterou někteří mohou nesprávně zaměňovat s nudou. Pokud však oceníte silný hlas, který se dokáže naplno ozvat ve vypjatých momentech chytře napsaných autorských skladeb, jsou "Beautiful Lies" písničkářskou deskou právě pro vás. Birdy na nové desce dospěla, našla svůj vlastní zvuk, který už naznačila na předešlých počinech, a posunula jej téměř k dokonalosti. Hudebně si třetí album vypůjčuje trochu motivů z asijské kultury, což je přesně tím správným kořením, které z nového materiálu udělalo v rámci žánru velkou událost. Připočteme-li i popově bezchybné skladby jako "Wild Horses" nebo "Words", nelze jinak než před dvacetiletou skladatelkou smeknout. (Lukáš Boček)
16. Glass Animals - How To Be A Human Being |
Jednu z největších hudebních proměn loni prodělali
Glass Animals. Z uzavřené společnosti pro pár nadšenců do tropické psychedelie se na dvojce "How To Be A Human Being" přetvořili ve velkolepou oslavu moderního indie popu přístupnou pro všechny. Láska pro obskurnosti muzikantům zůstala, přidal se cit na inteligentní hitovky. Rozmanitou koláž zvuků drží pohromadě narativní koncept alba. Předobrazem mu byly příběhy lidí z celého světa, které kapela během turné potkávala. Je tu matka, která opustila svého syna ("Youth"), apatická mladá žena prožívající svůj život u televize ("Season 2 Episode 3"), závislák na kokainu ("Cane Shuga") či sexuálně náruživá osoba ("Take A Slice"). Nejsilnějším momentem je "Mama's Gun". V popředí mystické atmosféry, podpořené samply z The Carpenters, se odvíjí příběh zdrogované taxikářky, která si nepamatuje měsíc života a neví, zda někoho nezabila. A komu se dostalo největšího klenotu desky inspirovaného Bollywoodem, úvodního singlu "Life Itself"? Ztroskotanému podivínovi, jenž hledá na Google mapách mimozemšťany. (Simona Knotková)
15. Kanye West - The Life Of Pablo |
Asi nikdo si nedovede představit, že by
Kanye West vydal album a nebylo by jmenováno v žebříčcích počinů roku. Oceňovaný rapper a producent ještě nevydal špatnou desku. Až nyní. Naštěstí i "The Life Of Pablo" obsahuje záblesky geniality. Na novince, postižené nevydařeným startem na Tidalu v nefinální verzi, najdeme hned několik jeho poloh. Klasický sampling, kterým jeho kariéra začala, reprezentuje "No More Parties In LA" s
Kendrickem Lamarem. "FML" s
The Weekndem je zase jak z "808s & Heartbreak", "Ultralight Beam" je pro změnu gospelová. Na "Famous" zdissuje
Taylor Swift a rozjede neskutečně chytlavou rádiovou melodii nacutováním vokálů a temná dunivá "Wolves" je dle mého názoru nahrávkou roku. Nejšílenější na desce je, že zní vyloženě jako mixtape, vůbec není problém slyšet tři přechody v dvouminutovém tracku a proložit to freestylem a skitem. Roztroušenost panuje i mezi texty: některé jsou hrozivě dementní, další opravdu rozesmějí, jiné jsou zase velmi silné a hluboké. "TLOP" je masterpiece ve smyslu chaosu, sršící energie, nepředvídatelnosti a nedokončenosti. A i v našem žebříčku vidíte, že tyto unikátní vlastnosti zajistí špatné desce nesmrtelnost. (Petr Doupal)
Tip Jiřího V. Matýska: Gravelroad - Capitol Hill Country Blues
O čtveřici z amerického Seattlu jeden hudební žurnalista prohlásil, že znějí, jako kdyby bluesman John Lee Hooker hrál s Black Sabbath. Výstižnějšího označení jejich hudby se jen těžko dočkáme. Páté studiové album Gravelroad mísí blues s psychedelií a přidává tíživou, až doomovou atmosféru. Gravelroad mají v základu klasické bluesové formy, ale posouvají je jinam, vstříc originálnímu výrazu, který do žánru přináší svěží závany čerstvého větru. "Capitol Hill Country Blues" je bluesovým albem pro nové tisíciletí - moderním, zvukově zajímavým, zábavným a rozhodně hodným pozornosti. (Jiří V. Matýsek)
14. ANOHNI - Hopelessness |
Sledovat osobní a uměleckou pouť kdysi Antonyho Hegartyho je jedním slovem fascinující. Genderová
transformace se odráží v čím dál náročnějším (neosobnějším?) hudebním vyjadřování. A naopak. Jedno souvisí s druhým, druhé nemůže být bez prvního. "Hopelessness" by nemohla být bez dvojky Hud-Mo a OPN,
Anohni by nemohla být bez "Hopelessness". Tahle umělkyně je dnes na té své cestě v místech, která jsou hodně emocionální, výrazně aktivistická a politicky angažovaná a dost avantgardní. To nesedne každému. Výsledná nahrávka je ale, ať už chceme, nebo ne, zvukově nekompromisním razítkem doby. Doby, kdy můžete relativně jednoduše vyřešit svoje vlastní pohlaví, kdy je ale kolem vás tolik jiných
sraček, že to vlastně o moc jednodušší furt nemáte. Pokud si teda nepustíte třeba Arianu. (David Věžník)
13. Bon Iver - 22, A Million |
Někdo obdivně vzdychá u
Björk, jiný zase u
Bon Iver. Indie-folkový základ s hutnou příměsí elektroniky ještě stále spoustu lidí mylně považuje za jednočlenný projekt, pravdou ale je, že žádný Bon Iver neexistuje. Je jen
Justin Vernon a jeho čtyři kumpáni. Nevyzpytatelný umělec se s hlavou plnou geniálních nápadů vždy na pár měsíců zavře do své chajdy v lesech amerického Wisconsinu, dělá, jako že ho okolní svět absolutně nezajímá, a pak vydá desku, která všechny posadí na zadek. Uplakané a utopené vokály prohnané kvantem roztodivných efektů jsou vše, jen ne snadno přístupné.
"Jen si doluj, posluchači, najdi si tam tu krásu!" vzkazuje zarostlý pětatřicátník světu a akademici udělující Grammy objevují nové a nové vrstvy a hýkají u toho nadšením. Ať už se bavíme o dosavadní diskografii mateřské skupiny nebo o bočním a neméně dokonalém projektu
Volcano Choir, Justin Vernon zkrátka dokazuje, že je jedním z nejdůležitějších umělců současnosti. A my ho chceme vidět hrát i u nás. Nutně. (Jan Trávníček)
Pojmenovat svou desku "Junk", v překladu něco jako
veteš, si dovolí málokdo. Anthony Gonzalez však něco takového bez problémů udělat může - jeho poslednímu albu totiž ani v nejmenším nechybí nadsázka, která jeho hudbu nijak nesráží. Pelmel retro skladeb, které zní jako znělky ke starým béčkovým seriálům, současný elektropop či opulentní dojáky, za které by se o pár desítek let později nemusela stydět ani
Barbra Streisand, přitom sjednocuje právě virtuózní schopnost spojit nespojitelné. Vše je to blýskavé, patetické, nostalgické, nepokrytě kýčovité, přesto naprosto muzikální. Nálady se střídají rychleji než jednotlivé motivy, takže se posluchač nemá čas nudit. Příkladem za všechny je kosmická "Go!", kterou pro její nakažlivé kytary z hlavy jen tak nevypudíte. Veskrze zábavná deska, která si z minulosti udělala boxovací pytel a oltář zároveň, se rychle zařadila mezi další nezapomenutelné kousky, které Anthony pod hlavičkou
M83 vydal. (Lukáš Boček)
11. Rolling Stones - Blue & Lonesome |
Vydat po jedenácti letech novou studiovou desku plnou předělávek bluesových skladeb a nahranou za tři dny, to zní dost podezřele. Jenže "Blue & Lonesome" je tak výborné album! Syrové, upřímné, čisté.
Rolling Stones se vrátili k prazákladům své více než padesátileté existence, kdy jako mladíci obdivně sjížděli hudbu svých vzorů ze Států. Teď ještě coby staří pánové přidali zkušenosti a prožitek. Zvolit své oblíbené (a naštěstí spíše méně známé) bluesové písně bylo možná z nouze ctnost, ale dopadlo to na jedničku. Kupodivu hlavní hvězdou alba není
Keith Richards, jakkoli spolehlivý, nýbrž
Mick Jagger se svým zpěvem až na dřeň a sveřepou harmonikou. Pokud by tohle byl poslední počin Stones (a já věřím, že nebude), asi by to bylo krásné uzavření kruhu. (Pavel Parikrupa)
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
zahraniční videoklipy | domácí videoklipy 
