Jestliže byly poslední desky tohoto skvělého hráče na baskytaru, ale především zpěváka s nezaměnitelným hlasem, více laděny do funku, novinka je čistě hardrockovou záležitostí. Jistě, Glenn Hughes svůj funkový feeling v hlase nezapře, ale zde vládne především vypjatým rockový vokálem.

Album přináší jedenáct víceméně přímočarých skladeb s jasnou strukturou, které dopředu ženou nosné kytarové riffy a jsou obrazem toho, jak kdysi mocná hardrocková trojka (Deep Purple, Black Sabbath a Uriah Heep) skládala a hrávala. To by však asi bylo na dnešní dobu trochu málo, a tak ke všem těm hammondkám, analogovým smyčcům a temným kytarovým náladám byl přidán moderní kabátek v podobě potřebné agresivity. Ta může být brána též jako důkaz či potřebné koření k tomu, že se skutečně jedná o aktuální album.

V jedenácti skladbách je možné slyšet velmi povedenou jízdu od začátku do konce, bez jediného zadrhnutí. I když zde nenajdeme asi žádný potencionální hit, skladby jsou natolik výrazné a melodické, že tento potenciál mají prakticky vlastně všechny. Glenn Hughes potvrzuje, že oním zmíněným titulem Voice of Rock se nehonosí jen tak zbůhdarma. V refrénech stoupá do nebeských výšin, aby z nich pak sestoupil a odvyprávěl další z příběhů, vše jaksi účelně, bez zbytečného patosu či pozérství. Jeho hlas má takovou sílu, že by mu člověk mu nehádal 65 let. Do zpěvných refrénů jsou umně zakomponovány i vícehlasy, které moc pěkně resonují, stejně tak jako celý název tohoto alba.

Z uvedených jedenácti kompozic je třeba zmínit úvodní "Heavy", která je výtečným otvírákem a již od první tónů je tak zřejmé, kudy se bude celé album ubírat. Za zmínku též stojí "Flow" s Iommiovským pojetím kytary, které tak dává vzpomenout na působení zpěváka v této kapele a taktéž na spolupráci s uvedeným kytaristou, či "When I Fall" s náznaky rockové balady, jež přináší celkové zklidnění celé desky.

Pokud se jedná o výkony doprovodné kapely, která je mezinárodní sestavou ve složení z Søren Andersen (q), Pontus Engborg (dr) a Lachy Doley (key) , ta zde opravdu šlape jako dobře namazaný stroj. Ač se jedná o výtečné instrumentalisty, nenalezneme zde, jak bývá u tohoto stylu zvykem, pasáže typu poslouchejte, jak skvěle umíme ovládat své nástroje. Hrají ku prospěchu věci a skvěle doplňují mozaiku jednotlivých skladeb. Vše plyne s takovou jistotou a samozřejmostí, že se posluchač přistihne, jak pokyvuje hlavou a spokojeně dupe do rytmu.

Album "Resonate" je důkazem, že i v současné době lze nahrát hardrockové album, které nemusí notně znít jako v dřevních sedmdesátých letech. Tato deska je moderní a rozhodně stojí za poslech. Jistě potěší ucho mnohého fanouška skvělé hudby.