Mary Lattimore jako předskokanka vyvolala přirozené spojení s Joannou Newsom. Není však tak konzervativní, nebuduje tradiční melodie a hraje více experimentálně. Proto připomíná víc zmíněnou Juliannu Barwick, fascinovanou možnostmi technologií a opakovaným zvukem. Místo vlastního hlasu Lattimore ale používá harfu, náročný a báječný nástroj, kterého kouzelný zvuk je jediným odkazem na Newsom.

Marissa Nadler s oblibou pro červená scénická světla začala svůj koncert intimně a slíbila postupné přidávání rockovějších prvků. Zazněly klidné, hluboké a konejšivé zvuky z desek "July" a "Strangers". Spojování s Lanou Del Rey, obzvláště z období alba "Honeymoon", jsou přirozená, i když se každý hudební fajnšmekr bude této myšlence zuřivě bránit. Nadler vydává u občas až brutálního labelu Sacred Bones, vizuálně připomíná ponuré metalové vokalistky. Její hudba prameni z folku, post-punku nebo noir country, ale konečný výsledek zní totožně s tradičně popovou Del Rey. Důraz na mimořádnou jednotu hudby byl opravdu ctihodným shrnutím letošní sezony.

Zazněly předělávky Neila Younga a Black Sabbath, kytara Nadler občas připomínala méně sofistikovanou Annu Calvi. Problémy se zvukem trápily spíš hudebníky než publikum, zpěvačka působila nesměle, ale jenom mezi skladbami. Dokonale si uvědomuje, jak silné má písně, a nemá se čeho obávat. Dovolila si představit doprovodnou skupinu, původem drone-metalovou, píseň o konci světa okomentovala tichým "Fuck Trump", které se ale nesetkalo s žádnou reakcí publika. Škoda, stačilo aspoň zatleskat.

Zmenšeny prostor MeetFactory byl zaplněny víceméně do poloviny, ale nepůsobilo to jako zklamání, spíš jako pohodlná úleva. Malé publikum nevypovídá o umělci nic, jako spíše o, díkybohu, nepřítomné části, která většinou ruší a zaplňuje koncerty na základě mediálního a společenského humbuku. Občas méně znamená víc a právě večer s Marissou Nadler byl velmi kvalitním zážitkem.