Po letech experimentů - nahraných tu v "telefonní" budce ("Letter Home"), tu se symfonickým orchestrem ("Storytone") - se Neil Young vrací k písničkářství. Obklopil se pouze dvěma muzikanty, Jimem Keltnerem na bicích a Paulem Bushnellem na base, sám se ujal všech kytar a vokálů. Young je v textech ostrý jako břitva, vybírá si aktuální témata (nedávno vyřešený spor o stavbu ropovodu přes posvátná indiánská území), ale i obecnější záležitosti jako je ztráta kořenů, přerušení vazeb s přírodou či ironická kritika technologiemi prosycené civilizace.

Ač by si to díky věku i zkušenostem mohl dovolit - ostatně jeho generační souputník a spoluhráč David Crosby tak na své poslední desce činí - nehrabe se Young ve své vlastní minulosti. Nemá (zatím - a doufejme, že ani nebude) potřebu vyrovnávat se s věcmi, se kterými neudělá vůbec nic. Naopak, svůj hlas dává do služeb jiných, sám sebe jako by potlačoval, a zůstává věren pomalu se vytrácející roli písničkáře, jako hlasu těch, kteří se sami mohou ozvat jen obtížně.

Přesto však zpěvák zůstává sám sebou. Deska s desítkou skladeb je sice převážně akustická, ale hned úvodní titulní skladba dává jasně vzpomenout na Younga s jeho typickou, éterickou hrou na elektrickou kytaru. Skladby jsou postavené na repetitivní melodii s výrazným rytmem, ona melodická jednoduchnost pak dává dostatek prostoru pro text, pro jeho sdělení.

Co však albu "Peace Trail" trochu škodí, je zvuk. Zvláštně zahuhlaná produkce, podivné bicí, místy utopený zpěv. Deska zní, jako kdyby byla natočená hodně rychle a v nevyhovujících podmínkách. I přes tyto nepříjemnosti zůstává Neil Young písničkářem, který je kritický, aktuální a stále s neutuchající schopností sdělit něco světu.