Priessnitz stojí na osobitém autorském přístupu zpěváka Jaromíra Švejdíka a jeho dvorního kytaristy Petra Kružíka. Oba dva dávají kapele nezaměnitelný charakter posmutnělého světa opuštěných duší z Bohem zapomenutého kraje. Na původ kapely se u nich klade více důrazu než kdekoliv jinde, neboť díky Priessnitz si společnost asociovala syrové, izolované a lehce beznadějné jesenické pohraničí s romantickou představou o osamělém magickém kraji se studenými horami a temnými hvozdy. Kapela se nově vniklému mýtu ani nebránila, spíš ho občas ještě přiživovala. Tím postupně dodávala v očích veřejnosti jinak někdy pohrdanému, ekonomicky slabému a odstrčenému regionu zasloužené místo na kulturní mapě naší země.

Uskupení vydalo po uzavřené dekádě nové řadové album, které prohlašuje za své poslední. V něm se muzikanti retrospektivně vrátili ke kořenům jejich života v bývalých Sudetech i k pro ně typickému zvuku. Což je dobře, protože takové je máme vlastně nejraději. Jsou to Priessnitz, kteří se na nic nehrají, svoji hudebnost i s potenciálními chybami odhalují až na kost a ze srdce vyjadřují ty nejniternější emoční stavy. Přiznaná zranitelnost je právě to, co posluchače k Priessnitz přibližuje nejvíc.

Adventní trojkoncert, zoufale vyprodaný dlouho dopředu, byl vyloženě dělaný pro radost publika. Ty prehistorické časy, kdy Švejdík s flaškou piva v ruce, v triku a svou typickou neměnnou polohou zlomeného muže u mikrofonu odzpíval sice koncert, ale na přídavky mu už nezbylo sil, jsou dávno pryč. Ne, že by to také nemělo své kouzlo, ale už jsou jinde. V Akropoli byla celé kapela svátečně v obleku, přidávalo se hned dvakrát a i to pivo se pilo ze skleničky. Všichni prostě zklidněli, dospěli a dozráli do kultivované a přitom stále stejné poetické podoby, které si na nich tolik ceníme.

Celý večer začal přesně na čas, vtipným básněním slampoety Bohdana Bláhovce. Bohužel, přestože to kapela všude možně avizovala, třetina lidí tou dobou stála ještě u šaten. Samotné hudebníky i tak poctivě nacpaný sál přivítal velmi vřele a ti skočili rovnýma nohama do nové desky skladbou "Na kraji města", vzápětí následovanou vlajkovým hitem "Mrzáci". Kapela, která se potkává tak málo, že i koncerty jsou pro ni v podstatě zkoušky, šlapala jak promazaný melodický stroj.

Sugestivní zpěv v kombinaci s výjimečnou kytarovou aranží, doplněnou o plačtivou trumpetu, nabídly to vzácné smutné rozpoložení, tolik oblíbené u fanoušků Priessnitz napříč generací. I písňové texty stojí za to, donutí vás zastavit, jít do sebe a přiznat si staré bolesti. Díky tomuhle obecně odvážnému a upřímnému způsobu tvorby je Švejdík oprávněně ikonou českých textařů.

Zprvu hráli převážně skladby z aktuálního alba, postupně však zařadili i další z předešlých desek, dohromady to bylo úctyhodných dvacet osm kousků. Písně jely jako na drátku, ve vteřině, co skončila jedna, už začínala druhá. Když se pustili do "Dotkni se mě" z alba "Nebel", strhli celý sál do samostatného zpěvu. Ten pak za Švejdíka odzpíval i milovanou hitovku "Děláže" a opravdovým dárkem se stalo závěrečné "Sluníčko" z desky "Seance". Tolik sounáležitosti a jednoty mezi posluchači bylo radost zažít. Atmosféricky jsme dostali vskutku dojemné Vánoce.

Vizuální efekty podtrhla i široká projekce, výrazně přesahující pódium do davu. Komu by se zdálo, že nové album zní chvílemi trochu zjemněle, v koncertní podobě by se pochyby rozplynuly. Zvukově jsou držáci, stále stejní jako před deseti lety. Kapela svůj ojedinělý herní styl nazývá dřevní blues s odkazem na ryzost jesenických hor. Nicméně pravdou je, že priessnitzovské Jeseníky nejsou reálný kraj, je to oblast mezi nebem a zemí, postřehnutelná jen srdcem. Jejich hudba pramení z místa určitého smutku, z bezelstné lidskosti a neobyčejné muzikálnosti. Mohla by vzniknout kdekoli. Přesto jsem i já ráda, že tahle unikátní parta pocházející z mého kraje, věnovala svému rodišti svou úplně poslední desku. I když, slovy Švejdíka, kdo ví, co nás ještě čeká, třeba není poslední jako poslední.