Zpívat dvacet let prakticky obden o úzkosti, depresích, samotě a nepochopení musí být i pro tak melancholického člověka jako je Brian Molko vyčerpávající. Respekt tedy jemu a kytaristovi/basákovi Stefanu Olsdalovi, kteří jsou po odchodu bubeníka Stevea Forresta aktuálně jedinými oficiálními členy formace patří už za to, že to tak dlouho vydrželi. I když to kolikrát bylo i s pořádnými průšvihy. S programem oslavujícím dvě dekády existence a lákajícím na donedávna už nehrané staré hity jako "Pure Morning" nebo bzučivou "Nancy Boy" se tak po třech letech od vyprodaného Velkého sálu Lucerny vrátili do Prahy, tentokrát do Fora Karlín. A taktéž jej vyprodali.

Předskakovali nadějní The Joy Formidable, jejichž třetí desku "Hitch" jsme na jaře vyhlásili albem týdne a ačkoliv očekávání od jejich české premiéry byla velká, nakonec toho během vymezené půlhodinky mnoho nepředvedli a jejich set byl sice díky komunikativní frontwoman milý, ale hudebně ohlodanější a poněkud obyčejný. Studiové kejkle naživo scházely, ambiciózní skladby plné nápadů na úkor jednodušších singlů absentovaly a vůbec... Chtělo by to plnohodnotný koncert. Ať mají šanci ukázat, co všechno dokážou.

Placebo a jejich čtyřčlenná doprovodná kapela nastoupila na pódium přesně v devět večer a přes neskutečných 130 minut trvající koncert uvedla po videu k "Every You Every Me" písněmi "Pure Morning", výtečným singlem "Loud Like Love" a letošní novinkou "Jesus' Son". Hned po první sloce se naplno rozezněly kytary i charakteristický řezavý vokál androgynního Molka a po masivním zvukovém zavalení posluchačů bylo jasné, že londýnské uskupení tentokrát bude hrát opravdu nahlas. A hlavně skvěle.

V průběhu koncertu jsme frontmana mohli sledovat v řadě více či méně tradičních rolí. Kytaru si měnil prakticky po každém songu, ve skladbě "Lazarus" si málem klekal na kolena před houslistkou a jejím uměním, během "I Know" píseň zastavil a dlouhé minuty si egoisticky vychutnával burácivý potlesk publika, aby jen o pár chvil později ve "Without You I'm Nothing" pokorně skládal hold Davidu Bowiemu a například v průběhu "Devil In The Details" předváděl neobyčejně expresivní gesta i vypjatý vokál.

Co bylo ale nejpřekvapivější - mluvil. O Brexitu, o fanoušcích natáčejících koncerty na telefony, o oslavách a výzvách k tanci... Kdo už koncerty Placebo párkrát navštívil, nejspíš potvrdí, že na nějaké velké proslovy Briana Molka nikdy příliš neužilo, do Fora Karlín ale přijel na své poměry dobře naladěn a dokonce i několikrát povedeně zavtipkoval. Ne že by snad tento postřeh byl tím hlavním, co byste si z textu měli odnést, mezi všemi těmi hity na krásně sestaveném setlistu, kde nechybělo skoro nic (snad jen "English Summer Rain", "Black-Eyed", "This Picture" nebo více věcí z alba "Battle For The Sun") se však jednalo o příjemný bonus navíc.

Po pomalejší, melancholické části show, jak ji principál sám nazval, přišla řada na údernější alternativně rockové vypalovačky a spolehlivá jistota v podobě strhujících "For What It's Worth", "Slave To The Wage", "Special K", nejen díky originálním klipu snad všemi zbožňované "Song To Say Goodbye" a závěrečnému epickému finále s "The Bitter End", jemuž k dokonalosti chyběly jen vypuštěné slova poslední sloky, se kapela odebrala do zákulisí, aby se pak ještě dvakrát vrátila. Úplný konec přišel až s plačtivým klavírem v coveru "Running Up That Hill" od Kate Bush, který v publiku doplnily řady transparentů. Ten největší z druhého patra hlásal "Děkuji, že jste mi pomohli překonat nejtěžší chvíle mého života." Výstižné.

Spousta fanoušků chodících často na koncerty vám bude tvrdit, že když kapelu XY vidíte poprvé, bývá to nejlepší. Všechny další koncerty jsou už jen odstínem prvotního zážitku, s porovnáváním přicházíte na chyby, ztrácí se moment překvapení a tak dále. U Placebo to neplatí. A ačkoliv by se v karlínském Foru jistě našli i tací, kteří kapelu vidělí častěji, než jen čtyřikrát jako pisatel, nelze se vyhnout prohlášení, že tento koncert byl zatím tím nejlepším. Protože jak už jste si přečetli v nadpisu, Placebo nestárnou. Zrají.