Vzpomenete si ještě na pomalované děti s pořezanými zápěstími vzývající pseudo kult emo? Několik let nazpět si kdejaký teenager namaloval černé stíny a začal poslouchat hardcore. Přitom celý ten dekadentní cirkus nebyl nic jiného než komerční diskreditace melo nebo chcete-li post hardcoru. Jak už to bývá, některé kapely se chytly příležitosti a z trendu se snažily vyždímat, co to jen šlo. Jiné se naopak od nafouknuté bubliny distancovaly a v ústraní čekaly, až trapné šílenství pomine.

Nemá smysl s odstupem let zpětně dohledávat, jaký postoj která skupina tehdy zastávala. Formace Taking Back Sunday nicméně patřila mezi ty, o kterých se v souvislosti s emo blázněním mluvilo. Holt dělali muziku, která do ufňukaného modelu tak nějak zapadala. Nic proti jejich starším deskám. Naopak. Nicméně s tím je už konec. Kapela se čtrnáct let od vydání debutové desky hlásí znovu o slovo, ovšem děti surfující na chvilkových trendech mohou zůstat v klidu. Zbystřit by naopak mělo dospělejší publikum, které hudbu chápe jako něco víc než jen zvukový podkres k postávání před šatníkem.

Dosavadním fanouškům Taking Back Sunday nová deska přivodí nejspíš šok. "Tidal Wave" je symbolická tlustá čára za dosavadní melo hardcorovou stylizací. Muzikanti totiž udělali doslova žánrovou otočku o sto osmdesát stupňů a vydali se zpátky do hudební historie. Aby jim cesta lépe ubíhala, pouštěli si rockové klasiky Ramones či Bruce Springsteena. Jména těchto hudebních velikánů jsou to první, co se při poslechu dvanácti skladeb nového alba vybaví. Přiznejme si, že zrovna Taking Back Sunday jsou ti poslední, u kterých by někdo tak radikální změnu čekal.

Zároveň se nedá říct, že bychom měli co do činění se starou hudbou. Na "Tidal Wave" najdeme muziku maximálně současnou, ovšem čerpající z klasických rockových kořenů. Z aktuálních kapel se nabízí přirovnání například k The Gaslight Anthem. Nenápadné indície, že se skupina začíná posouvat jinam, než jsme byli doposud zvyklí, jsou ostatně k dohledání již na předchozí nahrávce "Happiness Is”.

Desku otevírá pozvolný nástup skladby "Death Wolf", která se vzápětí rozjede do šlapavého rockového modelu. Následuje "Tidal Wave" a znalému posluchači hned vytanou na mysl punkrockeři Against Me! Rozjetou první část alba zpomalí až "Fences", kde jsou vícehlasy doplněny o tóny houslí a akustické kytary. Ostatně, ty dostanou prostor i v předposlední "Homecoming". Při "I Felt It Too" si zpěvák Adam Lazzara většinu stopáže vystačí jen s kytarovým vybrnkáváním a basovou linkou. Zbývající prostor desky je naplněn v podstatě klasickým americkým rockem.

Na "Tidal Wave" můžeme pohlížet buď jako na výstřelek, kdy si muzikanti chtěli vyzkoušet něco jiného a na další desce se zase vrátí do starých kolejí, druhou možností je, že s přibývajícími roky kapela pocítila potřebu opustit zavedená klišé a posunout se zase dál. Nahrávka však působí natolik přesvědčivě a přirozeně, že se pověstného opětovného vstupování do stejné řeky pravděpodobně hned tak nedočkáme.