S brooklynskou čtveřicí se věc už dlouho má tak, že servery a blogy neváhají využít každou možnou příležitost k tomu, aby hlubokomyslně rozebíraly její kulturní přínos, neoblomnou přináležitost k DIY kruhům, stejně jako každý kousek z jejich texaským původem kovaných textů, schopných proniknout za každodenní kulisy Velkého jablka tak hladce, jako čepel projede kůží. A vlastně nelze než s povděkem kvitovat, že umělecký rámec, jaký Parquet Courts neúnavně vybrušují, je reflektován s takovou vnímavostí. Věřím, že pod vlivem jejich poslední pražské show je ale pro jednou na místě nechat intelektuální žvásty do recenzí a konečně vypíchnout, že A. Savage, Austin Brown, Sean Yeaton a Max Savage jsou naživo totální zabijáci, kteří na stagi nejsou od toho, aby ponoukali k rozumování nebo opečovávali jakoukoli uměleckou manýru, ale nechali sebe i všechny ostatní strhnout nekompromisními výkony a autentickým prožitkem.

Ať už se hrálo z letošní novinky "Human Performance" nebo ze starších titulů, každý song svojí živelností trumfl studiovou verzi. Parquet Courts jsou v tomhle směru ukázkovým příkladem kapely, kterou znáte jenom z poloviny, pokud si jejich performance nevychutnáte na vlastní kůži. Bylo zřejmé, že neodškrtávají pouze položky na setlistu, ale předávají otěže symbióze, která se mezi muzikanty stovkami odehraných koncertů vytvořila. A v každém jednotlivém okamžiku bylo možné vycítit jejich hráčskou individualitu. Navzdory tomu, že postava hlavního zpěváka Andrew Savage s jeho doširoka rozevřenými ústy byla majákem napříč celým setlistem, Parquet Courts tak do značné míry působili jako rovnocenné bratrstvo, u kterého je slovo frontman přežitek. Celkovému dojmu přispěla i ukázková redistribuce vokálů, čahoun Savage se totiž střídal s kytaristou Austinem Brownem a melodie se typicky co chvíli přelila do dialogu.

Na základě povrchního kontaktu s rukopisem Parquet Courts by se mohlo zdát, že jejich oblíbené kotvení v monotónních rytmech a (anti) zpěvu nafrázovaném do svérázného vypravěčství, mohou vést do slepé uličky. Opak je ale pravdou. Právě tyto postupy i naživo skvěle posloužily k budování neurotického napětí, které se ve správný okamžik vždy transformovalo do erupce ryzího vzteku. Ultra stručné skladby (vsuvky) popoháněly setlist k těm esenciálnějším, a pokud Parquet Courts usoudili, že je třeba prodloužit euforii početného publika, neměli problém song protáhnout třeba o dvě minuty. I když žádnou novinku tentokrát na pódiu nevyjamovali, vědomí toho, že nemají ve zvyku hrát podle schémat, bylo přímo hmatatelné. A navzdory tomu, že elektronické prvky, jež často dokreslují studiovou tvorbu skupiny, na turné nenalezly místo, i tak ale měli Parquet Courts dost perliček pro zpestření jako třeba hypnotické perkuse v "One City One Man", dráždění klaviatury krkem Brownovy kytary během "Dust" nebo mazácké průpovídky plné prvotřídního sarkasmu.

Zpráva z MeetFactry by tentokrát byla těžce neúplná, pokud by v ní nestálo, že předskakující Pill jsou dalším černým koněm brooklynské scény. Už soudě dle odezvy nešlo jen o obyčejný support, jako spíš o regulérní dvoják, na nějž skupina v čele s výbušnou frontmankou Veronicou Torres dosáhla suverénním výkonem. Podobně jako v případě Parquet Courts je i tvorba Pill lehce ukotvená v ozvucích newyorské punkové avantgardy, jejíž atmosféru působivě dotváří začlenění saxofonu do sestavy, naživo však převažoval především nakažlivý groove podtržený politicky laděnými texty. A tomu se podléhá snadno. A třetím největším hrdinou večera byl neznámý tanečník, kterého Parquet Courts veřejně prohlásili za svého nejoblíbenějšího člověka v sálu. Budiž věčná památka jeho tanečním kreacím.