Nejprve jedno historické ohlédnutí. Když Daughter hráli v roce 2012 na rakouském festivalu FM4 Frequency, byla to kapela, kterou nikdo neznal. Za sebou tehdy měli tři nadějně znějící EP, několik oslavných článků v žánrových médiích a pod pódiem pár desítek fanoušků. Na plakátu byli napsáni nejmenšími písmeny, debut byl v nedohlednu a úspěch jak by smet. Co však studiově znělo slibně, bylo na koncertě v Sankt Poeltenu bez milosti rozdupáno. Místo černého koně festivalu se po dvacetiminutovém zpoždění na pódiu producírovala vínem přiopilá zpěvačka a z procítěného intimního projevu zbyly jen nenaplněné tužby. Festival dávající prostor novým tvářím zejména v žánru indie rocku a folku tak tehdy měl jasné vítěze (Ed Sheeran, Miike Snow, The Maccabees, Milow a další) a také pár poražených, kam se tehdy tříčlenná skupina ze severní části Londýna zařadila.

Od té doby však kapela neskutečně vyrostla. Za sebou už má alba "If You Leave" a letošní "Not To Disappear", ve své české premiéře vyprodala Rock Café, a když v propršeném a chladném začátku října, který se k jejich hudbě hodí víc než jakékoli jiné počasí, přijela do Prahy podruhé, čekalo na ni vyprodané Roxy. Fanouškům, kteří Daughter objevili až v posledních letech, ta změna asi nepřijde tak znatelná, ale ocitnout se po čtyřech letech na koncertě sotva šest let působící formace, bylo ve srovnání s jejich rakouskou premiérou neuvěřitelným šokem.

Decentní, avšak působivé osvětlení, statická kapela maximálně se soustředící na hru tiše znějícího vokálu, zasněných kytarových stěn a dlouze budovaných atmosfér a na sebe namačkané publikum, které však v písních nevydá ani hlásku, aby náladu nezbortilo, zatímco při potlesku neúnavně burácí, až se konečně zase stydlivě působící frontwoman Elena Tora chytá za hlavu, že to přece není možné, že je máme tak rádi. Není se co divit, její černou tužkou obtáhnuté oči si pronikavým pohledem skrze dlouhou ofinu razí cestu až k divákovi a místo rozdováděného kuřete před vámi stojí na výkon koncentrovaná zpěvačka, z jejíhož tajemného sex-appealu nelze spustit zrak.

Alternativci usínající pod plakáty Wolf Alice, Beach House, Silversun Pickups, Slowdive a Pixies tak mají o modlu více a při zpětném porovnávání se zdá, že před fanoušky stojí úplně jiná kapela. Kapela, která je ve všech směrech lepší, profesionálnější, na emoce daleko silněji působivější a u níž nezáleží na tom, že místo komunikace s publikem se jen provinile usměje mezi písněmi, aby to atmosféře v zakouřeném prostředí neublížilo. Také je úplně jedno, zda hraje singly nebo méně známé skladby z konce stopáže svých alb. Důležité je, že trio doplněné o koncertního klávesistu působí dohromady jako jeden ucelený balíček, který včetně vhodně zvolené předkapely Kalle předává divákovi jeden z nejemotivnějších a nejúžasnějších koncertních zážitků tohoto roku. Na takovou satisfakci se vyplatilo počkat.