Dvacetiletá Holly Lapsley Fletcher si nad písmeno "a" ve svém pseudonymu dala kroužek proto, aby tím odkázala na své skandinávské předky, ale také proto, že to prostě dobře vypadá. Se svou tříčlennou kapelou, tvořenou klávesistou, basákem a hráčem na drumpady, se poprvé představila v Praze.
Live: Låpsley
místo: Lucerna Music Bar, Praha
datum: 5. října 2016
setlist: Cliff, Falling Short, Heartless, Painter, Burn, Tell Me The Truth, Seven Months, Dancing, Brownlow, This Woman's Work (Kate Bush cover), Love Is Blind, Station, Operator (He Doesn't Call Me), Hurt Me
Fotogalerie
© Lucie Levá Když ještě pódium patřilo domácím předskokanům
PIANO, vypadalo to, že Lucerna Music Bar tentokrát zůstane zaplněn jen pár desítkami příchozích. Jen co ale intimní set Mikoláše Růžičky a jeho kumpánů po několika působivých pasážích (zejména ty, kde frontman zpíval falzetem, stály za to) skončil, dovnitř začaly proudit další návštěvníci. Hlavní hvězda večera sice i tak měla k vyprodání jednoho z nejoceňovanějších českých klubů poměrně daleko, ale vzhledem k tomu, že v O2 areně tou dobou hrál
Bryan Adams, se asi dalo počítat s tím, že prostoru k pohybu bude tentokrát trochu více.
Koncert
Låpsley nebyl o žádné velké show. Pódium osvěcovaly čtyři světlomety netradičně umístěné v rozích, osm řad malých žárovek a za kapelou pod logem interpretky problikávaly tři obrácené trojúhelníky. A ani sama zpěvačka si z nějaké hvězdné image nedělala hlavu a z šatníku vytáhla bílý průsvitný top a tmavé kalhoty. Hudbu dle svých slov skládá sama doma v pokoji, a potřebujete-li berličky, kam si její ambientní electro-pop zařadit, hledejte někde na ose
Adele -
SOAK - Frances -
The xx.
© Lucie Levá Pouze hodinový set byl vyplněn ukázkami z březnového debutu "Long Way Home", který v závěru doplnila jen za klávesového doprovodu odehraná coververze "This Woman's Work" od její oblíbenkyně
Kate Bush, již zpěvačka nahrála k příležitosti Mezinárodního dne žen. Z prvotiny kromě jiného zazněly například spolupráce s Mura Masou nazvaná "Seven Months", kterou Låpsley složila pro album jako úplně poslední, vřele přijatá "Station", což byla naopak vůbec první píseň, jakou rodačka z britského Yorku ve svých sedmnácti zveřejnila na Soundcloudu a odstartovala si tak cestu ke slávě, a nebo také "Hurt Me", její první hit a dosud nejlepší píseň vůbec. Ta také koncert uzavírala.
Jestli něco zamrzelo, byly to half-playbackem vylepšené pasáže, kde si zpěvačka na druhém mikrofonu měla vlastní hlas doprovázet zefektovaným mužským protipólem, ten však několikrát slyšitelně prozradil, že není nahráván živě, neboť z reproduktorů zněly oba hlasy zároveň.
© Lucie Levá Písně jako takové by také snesly více expresivnějších pasáží, aby se publikum jen nekolébalo do rytmu, ale opravdu se cítilo být vtaženo do děje. A ačkoliv to se samotným koncertem až tolik nesouvisí, možná by nebylo od věci se zamyslet, zda se z Låpsley vůbec někdy stane taková hvězda, jakou jí předpovídala anketa BBC Sound Of 2015.
S debutem si totiž dala až příliš na čas, a když si ji porovnáme s tím, jak daleko se mezitím dostali její nominovaní konkurenti, mezi nimiž byli například
Wolf Alice,
Slaves,
SOAK,
Rae Morris,
Kwabs nebo
Sunset Sons, a jaké perfektní koncerty dnes ve srovnání s jen
celkem ok Låpsley dělají, nevyznívá budoucnost pro milovnici jachtingu právě dvakrát příznivě. Snad jí ještě někdo foukne vítr do plachet.