O Kakkmaddafakka se začalo mluvit jako o jedné z mladých nadějí kolem jejich druhé a třetí desky - tedy mezi lety 2011 a 2013. Z videí se na nás tenkrát přidrzle ksichtili jacísi outsideři, kteří si ze své divnosti za zvuků chytlavých zvonivých kytar uměli dělat nakažlivou srandu. S novou deskou zvanou "KMF" k nám přijeli letos poprvé.

Naživo to celé ale bohužel úplně nefunguje. Ze začátku máte pocit, že se díváte na jakési ne zrovna sympatické losery z Norska, co se snaží o britpop. Pak vám dojde, že hlavní protagonisti kapely nápadně připomínají Beavise a Buttheada. A opravdu poslední, co si v takové chvíli přejete, je, aby se tihle dva začali svlíkat. Což bohužel udělali.

Publikum si nezískali ani věčným povzbuzováním do popěvků mezi písněmi, kapelním circle pitem na pódiu a už vůbec ne máváním vlajkou s názvem skupiny větším než samotná stage. "Wo jo hooo, my jsme ta jakoby velká kapela a děláme jakoby sólíčka," mohli rovnou křičet do poloprázdného Lucerna baru. Kakkmaddafakka mohli a měli zapůsobit svým neohrabaným vykořeněním ze společnosti přetaveným do originálního rukopisu, což se ve snaze hrát si na zábavné hvězdy moc nepovedlo.

Tato kapela vznikla jako jeden velký vtip a možná to tak mělo zůstat. Když pak totiž druhý den najdete ve svých poznámkách z koncertu tuto větu: "'What Is Love?' Fakt tady hrajou tenhle song? Lezu pod stůl, protože se koncert zvrhl na závěr v karaoke," je to konečná.