Po nepříliš podařené hvězdné spolupráci s Michalem Horáčkem a Michalem Pavlíčkem na desce "Sociální síť" z loňského roku je letošní "55" příjemným překvapením. Richarda Müllera na ní nacházíme ve velmi solidní formě, únava patrná na předchozím albu je pryč. O hudbu a produkci se tentokrát postaral Ondřej Brzobohatý, který pro interpreta připravil repertoár spíše klidnějších a střednětempých skladeb zahalených do převážně klavírních - místy až jazzových - aranží, které nechávají dostatečný prostor pro Müllerův zpěv. Texty jsou z větší části dílem Petera Uličného, který s ním naposledy spolupracoval před dlouhými lety na desce Banketu "Druhá doba".

Nebyla by to narozeninová deska, aby se na ní nebilancovalo. Pětapadesátkou prostupuje melancholická nálada vzpomínání na bývalé lásky i stále mladé idoly ("Julia Roberts"), ale i temnější polohy hledání sebe sama uprostřed světa a smyslu této existence. Verše "Písal som sťažnosť tomu hore / Prečo z nás otče kožu derieš? / A dodnes čakám na odpoveď… / Čo ak tam hore nikdo nie je?" z úvodní skladby budiž jasným příkladem. Pozice stárnoucího muže, který si svůj věk a životní situaci plně uvědomuje, je nosnou linkou celé desky.

Produkčně máme co do činění s jedním z nejzajímavějších počinů na domácí scéně. Ondřej Brzobohatý si skvěle pohlídal celek, přesně vycítil - na rozdíl od Michala Pavlíčka na předchozí nahrávce - co bude s Müllerových charakteristickým hlasem fungovat. Hudba i zpěv se vzájemně podporují a fungují neoddělitelně. Brzobohatý nenapsal pro Müllera vyložené hity, které budou rotovat ve velkých obrátkách v rádiích ještě za dvacet let "55" je ve své podstatě nenápadnou, nepřímočarou deskou. O to větší však má kvality, zvukové, hudební i textové.

Poměrně v tichosti vydané album i tak funguje tak říkajíc na první dobrou. Přináší kolekci skladeb, která je rozpoznatelně müllerovská, do detailů dotažená, tematicky a zvukově aktuální a zároveň velmi otevřená a vypovídající. Škoda možná přece jen trochu přebujelého playlistu. Zkrácení o tři, čtyři skladby by desku pročistilo a onu jednotící melancholii lépe uzavřelo. Abychom však odpověděli na otázku nastolenou v úvodním odstavci: Ano, nová deska Richarda Müllera za to rozhodně stojí.