Když se řekne King Crimson, většině se asi vybaví jméno Roberta Frippa. Jeden z nejoceňovanějších kytaristů rockové historie a jediný stávající zakládající člen skupiny seskládal pro obnovenou legendu novou sestavu a vyjel s ní na turné, jehož zastávkou byla i Praha. Pro ohromný zájem a rychlé vyprodání lístků kapela dokonce přidala další vystoupení. I to dokazuje, jak velkou základnu fanoušků u nás mají.

Kdo formaci zná, asi jen těžko mohl očekávat živelnou rockovou show. Lídr skupiny tradičně seděl na okraji dvoustupňového pódia, mimo hlavní pozornost. Tu na skromné, zejména efektivně sestavené scéně strhávali hlavně tři bubeníci (Pat Mastelott, Gavin Harrison, Bill Rieflin) netradičně umístění v popředí. Až za nimi stál zbylý kvartet hudebníků se zpěvákem Jakkem Jakszykem, baskytaristou Tonym Levinem a Melem Collinsem, jenž ovládal saxofon a flétnu. Pódium bylo komorně nasvícené bez jakýkoliv efektů a aranží.

Jestliže připravená scéna dávala tušit spíš příchod filharmoniků než rockové legendy, hned po úvodním sólu tria technicky neuvěřitelně precizních bicmanů bylo zřejmé, o jaký typ koncertu půjde, byť právě hudba King Crimson má z celé rockové scény ke klasické hudbě snad nejblíže. Svátečně oblečení hudebníci začali s mírným zpožděním oproti plánovanému startu. Divákům však krátké čekání na oceňovanou legendu příliš nevadilo, navíc při něm vyslechli instrukce o zákazu fotografování a natáčení, než k tomu dají hudebníci sami pokyn.

King Crimson koncert pojali jako průřez svou bohatou diskografií, přičemž největší zastoupení měl debut "In the Court Of The Crimson King" z roku 1969 a oceňovaná nahrávka "Larks' Tongues In Aspic" z roku 1973. Právě skladby z těchto dvou desek vzbuzovaly největší ohlas. Ať už to byla titulní "The Court Of The Crimson King" nebo legendární "Easy Money".

Celý koncert byl rozdělen do dvou přibližně hodinových bloků. I přes jejich hudební vyváženost byla druhá polovina ještě působivější než ta předcházející. Pravdou je, že King Crimson svým statickým projevem vyžadovali po divákovi pořádnou porci pozornosti. Zachytit herní genialitu sedmičlenného souboru bylo možné jen při notně soustředěném poslechu. Teprve poté si divák mohl vychutnat souhru bubenického tria, do jehož často záměrně disharmonického projevu vklínili mírný a klidný zvuk saxofonu či flétny.

Přesto, že vizuálně hráli prim novější členové formace, nezpochybnitelnou šedou eminencí vzadu byl stále Fripp, který svou kytarovou hrou režíroval tvář skladeb. Téměř každou píseň ozdobil charakteristickým zdánlivě triviálním riffem, který odstartoval instrumentální bouři ostatních členů, a jako tenká linie se zvuk jeho nástroje linul během celé délky koncertu. Fripp byl živoucím důkazem toho, že rockový hudebník nemusí pobíhat po pódiu a zběsile roztleskávat publikum, přesto z jeho projevu sálal přirozený respekt a charisma.

Po necelých dvou hodinách přišla na řadu famózní "Starless", po které nadšení diváci jako jeden muž vstali ze židlí a nadšeně tleskali viditelně spokojeným hudebníkům. Úplný konec to ovšem nebyl. Kromě sympatické coververze "Heroes" Davida Bowieho přišel na řadu očekávaný hit "21st Century Schizoid Man", který dal povedenému, i když trochu akademickému večeru více než důstojnou tečku.