Důvodů, proč se o pražské zastávce Thee Oh Sees od jejího ohlášení mluvilo jako o neodolatelném završení letního klubového meníčka, by se dalo najít přehršel už jen z technického hlediska. S víc jak patnáctkou uznávaných alb se čtveřice řadí k prominentům neo-garážové vlny a frontman John Dwyer je skvělá návnada pro všechny, kteří si libují ve společnosti živoucích legend. Jeho imprint v minulosti nesly projekty jako Coachwhips nebo Pink And Brown, podílí se na vedení labelu Castle Face a stal se výkonnou inspirací pro výrobce progresivních kytarových efektů. Zkrátka u všech bodů, které řadového muzikanta povyšují mezi elitu, si může udělat fajfku. Ale co je hlavní, kromě atraktivního backgroundu Thee Oh Sees naživo garantují strhující show s muzikantskými výkony, ze kterých si člověk tak rád sedne na prdel.

Pokud dorazil do Futura někdo se zásekem na původní inkarnaci Thee Oh Sees, ještě s klávesačkou Brigid Dawson, a tou novodobou byl nedotčený (sebevíc nepravděpodobné se to jeví), mohl být překvapený z masivní erupce energie, jaká se v sále strhla. Personální škatulata, která před několika lety vyústila v novou sestavu, již tvoří Dwyer plus Tim Hellman (basa) a Ryan Moutinho s Danem Rinconem (oba bicí), sice vychází z té samé lásky k pozdním šedesátkám, v neučesanosti a prudkosti je ale aktuální zvuk často bezmála protipólem někdejší produkce. Svého času Dwyer a jeho družina poměrně sázeli na melodickou notu, nešetřili backvokály, klávesami a celkově měli blíž k ranku sluncem políbeného psych-rocku, který se sice poslouchal dobře, ale zbytečně ztrácel na distinktivitě.

Zato současný outfit nekompromisně zacílený na rozcuchaný kytarový sound, to je úkaz, po jehož průletu zůstal pořádný příkop. Set poskládaný s důrazem na poslední dvě alba pracoval s pečlivě namíchaným koktejlem lehce agresivní tenze a impulsů k jejímu okamžitému uvolnění. Návykové riffy, odvázaná sóla a tolik drtivý úder dvou perfektně sladěných bicích, které naplno došly ocenění teprve naživo, řádily jako černá ruka. A moshpitující Futurum jí šlo bezpodmínečně oddané vstříc. Celá ta bezuzdnost navíc měla pěkně manický ráz, což jenom umocňoval Dwyer s výrazem pološíleného hobita. Ve skutečnosti měl ale věci od začátku perfektně pod kontrolou, pedantsky si dohlížel nad zvukem, průběžně ladil a bylo znát, že některé tracky z čerstvé novinky "A Weird Exists" hrají už delší dobu.

Ve srovnání s garážovými odvary aspirujícími na průnik do mainstreamu bylo setkání s Thee Oh Sees jako výchovný kopanec do zadku. Navzdory jejich vyzdvihované hyperaktivitě, která se tak často nespravedlivě používá jako synonymum pro poctivý experimentální přístup, jejich současný rejstřík vykrystalizoval do pevných kontur. Ponechávají prostor pro čekání na hit, ale přitom nikdy nejsou předvídatelné.

Potěšilo, že Futurum tentokrát vážně rupalo ve švech, což pro rychle se rozjíždějící skupinku z River Promotions musel být příjemný bonus navíc. Dobře zapadli i supportující The Maggie's Marshmallows, kteří podle některých online ukázek působí, že až příliš, byť šikovně, těží z retro estetiky. Naživo jim nechyběl drive a dokázali nenuceně strhnout na svojí stranu. Díky charismatické frontwoman ožil ženský element, který ten večer Thee Oh Sees nenabídli. Šikovně se ale obejdou i bez něho, protože Dwyer je se svým falsetem velice multifunkční a nezaměnitelný zpěvák. Člověk by ho ve srovnání s jeho kultovními Coachwhips neměl šanci poznat.