Ušlapáni na Szigetu, část první. I tak by mohl znít titulek k prvním dvou dnům maďarského festivalu Sziget, kam se naše výprava po roce opět vydala. Tentokrát sice bez Terezy Vavrouškové, zato ale s vlastním fotografem. Cesta do Budapešti se pochopitelně neobešla bez komplikací a notného zpoždění vlaku, čekáte-li tudíž na dojmy ze Skunk Anansie nebo Die Antwoord, budete si muset počkat až na chystanou reportáž z rakouského Frequency na jiném místě internetu, neboť maďarské zastávky jejich turné jsme bohužel nestihli. Z prvního dne, který pořadatele trochu nelogicky nazývají jako mínus první den, zatímco ten následující je nultý a tak dál, jsme viděli jen The Chemical Brothers.

Míra natěšenosti byla maximální, to kvůli nim jsme do Maďarska vyrazili především, naneštěstí se ale chvalozpěvy z jejich posledního koncertu na Glastonbury ukázaly jako trochu liché. Show dua ve složení Tom Rowlands a Ed Simons byla prostá jakýchkoliv slov nebo pauz pro potlesk, vidět z nich byla jen silueta za pultem s elektronickými krabičkami, to hlavní byla gigantická projekce za jejich zády. Na ní se během hodinu a půl dlouhého setu střídaly desítky roztodivných obrazců a animací, od zelených brýlí a úst v úvodní pecce "Hey Boy Hey Girl" přes panáčka atakovaného bílými čtverci v novince "Sometimes I Feel So Deserted" až po různé abstraktní videa v "Do It Again" nebo "Don't Think". Jejich set však nebyl směsí radio editů, nýbrž byl namíchán s řádnými přechody, jak se to na dobré DJe sluší a patří. Místy však pánové zvolili takové zvuky, že z nich bolely uši více než na koncertě Swans. Co ale nepotěšilo, byly některé z použitých remixů. Brilantní pecka "Go", která je sama o sobě tak dokonalá, že žádné další úpravy nepotřebuje, byla přemíchána tak, že z ní zbyla jen první sloka a refrén, pak byla gradována tak dlouze, až z ní vlastně nic nezbylo a přešlo se na další track. Podobně mrzutě dopadla i starší hitovka "Galvanize", která byla prodloužena a rozmělněná způsobem, že skoro nebyla k poznání. Škoda.

Druhý den odstartovali na dvou největších scénách hiphopové uskupení Punnany Massif z Maďarska a ve stanu A38 řádili pro změnu nizozemští divoši Rico & Sticks. Jejich koncerty sice nebyly špatné, všude kolem se ale dělo tolik zajímavějších věcí! Například hned vedle stanu jste mohli potkat obří masožravou květinu, která měla na každém ze svých okvětních lístků připevněného muzikanta, o kousek dál se konalo fantastické a vtipné vystoupení dua Les Dudes z Montrealu, kteří ukázali asi dvacet různých způsobů, jak se dá jezdit na kole, a to i včetně triku, který fandové BMX znají jako supermana. Hned vedle se ve dvojici cirkusových stanů o pár minut později bouřlivě tleskalo studentům maďarské cirkusové školy Imbre Baross, kteří v představení The Ball ukázali, jak se z tyče, kruhu a několika popruh látky dá udělat show, při níž budete tajit dech.

Na velké scéně mezitím pár novinek z nedávno vyšlé desky "On My Own" zahrál Jake Bugg. Jeho hudba se od prvního alba, kdy stavěl hlavně na akustické kytaře a šedesátkovém písničkářství místy přecházejícím v rock 'n' roll, trochu vyvinula, jeho hlas je ale pořád stejně nepříjemně mečivý jako předloni na Rock am Ring. Přesun na MØ hrající v A38 se tedy zdál jako logická volba. Podobný nápad bohužel mělo i několik tisíc dalších, takže se u dánské zpěvačky poprvé naplno ukázalo, že devadesát tisíc lidí není jen fajn číslo do tiskovek pro sponzory, ale fakt, s nímž je třeba se coby návštěvník popasovat.

A tím se dostáváme zpět k alternativnímu titulku ze začátku článku. Na tak gigantických festivalech, jakým Sziget bezpochyby je, se samozřejmě s nějakým tím nepohodlím musí počítat, pokud ale pomineme téměř dvouhodinové procházení areálu s krosnou při hledání nikoliv vhodného, ale jakéhokoliv místa ke stanování, jsou právě davy lidí a jejich neorganizovanost tím nejnepříjemnějším zážitkem, který festival nabízí. Tohle už není jen o frontách na jídlo nebo toi toiku, je to o procpávání se narvaným davem v uzoučkých uličkách a v případě MØ i Rihanny už o rezignování na snaze dostat se tam nebo onde, protože hlavní je nenechat se ušlapat v davu, který vás bez milosti unáší, kam se mu zrovna zachce. Tak šílené a zdraví ohrožující mačkání se mezi desítkami tisíc lidí není srovnatelné s Rock am Ring, Novarockem, Frequency ani Lollapaloozou, toto je úplně jiný level a ilustruje to přístup pořadatelů k návštěvníkům. Bezmála dvoumetrových chlap se s tím sice nějak popasuje, ale těm drobným, sotva dvacetiletým slečnám jde v takových situacích o zdraví. K chování ochranky se ještě dostaneme, ale ani ta si pochvalu nezaslouží.

MØ každopádně pro ty šťastnější, co se procpali, odehrála výborný koncert s úžasně pohlcující atmosférou a nezbývalo než žasnout, jak nezastavitelným a tak trochu nepochopitelným fenoménem se zpěvačka během pár let stala. Lidé pařili na "True Romance" i nedávná singl "Final Song", během něhož se osmadvacetiletá umělkyně s ikonickým copem skočila pozdravit k prvním řadám do pitu, v přídavku ale zazněl útržek nejnovějšího megahitu "Cold Water" a když se rozezněly první tóny "Lean On", do už tak narvaného stanu se seběhly i davy venku sedících a všichni společně nadšeně zpívali refrény s crowdsurfující zpěvačkou až do konce.

Na electro-swingové Parov Stelar Band, nově pracující už i s kubánskými rytmy, se podle očekávání opět sešly desetitisíce lidí. Smyslné Cleo Panther a k tanci vybízejícím písničkám se odolává těžce. Řešení sekuriťáků? "Pojďte kluci, uzavřeme tu hlavní trasu, kde teď budou proudit tisíce lidí z MØ, a nacpeme je do ještě užších uliček na druhé straně areálu, kde se srazí s těmi, co šli k hlavní scéně zprava a ucpeme to ještě víc!" Tleskáme...

Nejpříjemnější okamžiky prvních dvou dní? Nepočítáme-li cirkusy, tak rozhodně Naughty Boy. Jednatřicetiletý Shakid Khan už léta produkuje hity pro ostatní, namátkou třeba pro Leonu Lewis, Jennifer Hudson, Tinieho Tempaha či Cheryl Cole. Múzou číslo jedna pro něj ale zůstává Emeli Sandé a právě její hlas byl nejspíš metou, které se zpěvačky při konkurzu na hlavní roli při turné měly přiblížit. A nutno říct, že vítězka se povedla, tak fantastický soulový hlas na Szigetu naposledy loni ukázal jedině božský Kwabs. A stejně jako tehdy on, tak i Naughty Boy a jeho živá kapela se museli poprat s ne zrovna ideálním zvukem. I přesto ale bylo jasně slyšet, že nejen vlastní hity jako "Runnin'", "Lifted" nebo závěrečný "La La La", ale i covery "Get Lucky" od Daft Punk, "Rolling In The Deep" od Adele nebo už snad stokrát přezpívanou klasiku "You've Got The Love" dávali díky perfektnímu nasazení a úžasnému rozsahu frontwoman jako králové. Prozatím nejlepší koncert festivalu.

Rihanna na Szigetu hrála jen pár dní po pražském koncertu, který jsme vám tehdy tak chválili. A je skoro neuvěřitelné, jak odlišný dojem tentokrát v Budapešti zanechala. Pamatujete, jak jste v reportu z O2 areny četli, že to s ní často bývá tak padesát na padesát? Tak tady si vybrala tu horší půlku. Zdá se to až nemožné, že v rámci jednoho turné s totožnou scénou, setlistem a vlastně vším, se toho tolik pokazilo.

O totálně ucpaném prostranství před i v okolí hlavní scény už byla řeč výše, její koncert ale bez omluvy začal až o půl hodiny později oproti plánovanému startu a minimálně jeho první polovina byla hodně rozpačitá. Bylo znát, že snaha uspořádat stadiónový koncert s plujícím mostem a výsuvnými částmi pódia na festivalu, kde něco takového není možné, nebyla ze strany Rihanniny produkce dostatečná.

Hodně improvizovaná choreografie při "Birthday Cake" i absence "Woo" a "Sex With Me" to potvrdily hned ze startu, velmi zvláštně působily i časté instrumentální mezihry, během nich se zpěvačka v Praze převlékala, zatímco zde odehrála celý koncert v totožném oblečení, a tudíž tato hluchá místa byla ještě zbytečnější než minule. I tentokrát byly největší hity zkrácené či zremixované, zatímco nové věci jako "Desperado" nebo psychedelická "Same Ol' Mistake" zazněly komplet, jak si to ostatně dramaturgie aktuálního ANTI turné žádá. Zpěvačka se však příliš neobtěžovala jak s promlouváním k publiku, tak k tomu, od čeho tam byla především - a sice zpěvu.

Pro její vokální formu zejména v první polovině koncertu nejde mít jiná slova, než že byla žalostná, a když se v druhé půlce konečně trochu rozezpívala a částečně si napravila reputaci s "Diamonds", "FourFiveSeconds" či "Love On The Brain", kde už to zase byla ta stará dobrá Rihanna, po poslední zmíněné se rozloučila a přídavek "Kiss It Better" už neodehrála. Chabých pětasedmdesát minut tedy největší lákadlo festivalu letos snadno transformovalo ve velké zklamání. Takto odfláknutý koncert se vidí málokdy.

Noční program na menších stagích měl jako hlavní lákadlo Afrojacka, pořadatelé se ale opět vyznamenali a poté, co mu už loni scéna Telekomu byla malá a spoustu fanoušků se do ní nedostalo, tak i tentokrát hrál tamtéž. A ani půlhodinový náskok nestačil k tomu, abyste se dovnitř dostali, protože sekuriťáci usoudili, že kapacita návštěvníků stačí, a tisíce příznivců EDM tak zůstalo venku i přesto, že místa bylo viditelně ještě mnoho. To vyústilo v situaci, kdy u turniketu stojí sekuriťáci se zlým výrazem ve tváři, zatímco o pár metrů vedle lidi šplhají přes plot, aby se dostali dovnitř. Bezpečnost především.