Lucie, na sklonku léta vyjíždíte na akustické turné s názvem "Kousek štěstí". Písnička, která dala šňůře jméno, se nachází na albu duetů, pojďme se tedy vrátit krátce k němu. Čím vás vlastně duety od začátku kariéry tak přitahují?

Je to jako na divadle. Monolog je fajn, dáte mu vlastní tempo i spád, ale dobrý dialog? To je ohňostroj! Pokud vyberete správného partnera a písničku, vznikne vždycky něco většího, než jste sám. Proto duety a tak často.

Nazpívala jste jich už spoustu se všemi možnými interprety. Vybavíte si někoho, s kým jste písničku nazpívat chtěla a třeba to z různých důvodů nakonec neklaplo a dodnes vás to mrzí?

S Petrem Mukem. Docela často jsme si spolu povídali o herectví a o tom, jak se zpěváci necítí ve své kůži, když mají na jevišti něco říkat. Mám nesmírně ráda jeho hlas. Je nenahraditelný a vždycky mě bude mrzet, že duet nemáme.

Akustické turné bývá takové tišší, klidnější, dá se brát i jako opačná strana mince k předcházejícím šňůrám, které byly především taneční?

Budeme jemnější, klidnější, komornější a muzikantštější. Ale s hity...

Úplně první hit, na kterém jste koketovala s folkem, byla spolupráce s tehdejší hodně známou formací synů slavných bratrů Nedvědů Příbuznými ve skladbě "Kdo tě má rád". Trvá vaše láska k tomuto druhu muziky právě od této doby, nebo jste k ní našla cestu už dřív?

"Kdo tě má rád" je už skoro muzikantská babička. Vznikla, když mi bylo kolem šestnácti... Možná ještě dřív. Folkem jsem se hodně chránila kolem dvacítky, když vyšla deska "Manon". Ten žánr byl pro mě jako štít před světem. Díky němu jsem měla později odvahu se pustit do "Boomerangu". A na každé další desce je kousek téhle folkové duše.

Právě "Kdo tě má rád" nebo "Láska na sto let" se často hrají na svatbách. Písničky vám skládá tatínek a texty maminka Hana Sorrosová. Do jaké míry jsou autobiografické? Poznáváte se v nich?

Naprosto. Pokud by si někdo poslechl naše desky od A do Z, tak mě má celkem dost přečtenou. Jsem radši interpret než autor. Jak v divadle, tak v hudbě. Dodám emoci, frázování, barvu hlasu. Do příběhu v písničkách se ráda potápím jak do Shakespeara.

Nikdy jste nechtěla zkusit si alespoň občas psát sama vlastní songy?

Ale jo. Na "Mayday" jsem si napsala pár textů. Ale upřímně? Moc mě nebaví je zpívat. Jsou hodně na dřeň a příliš mi připomínají různá blbá období v životě. Ovšem na spolupráci k textu "Kdy vzlétnu já" jsem celkem pyšná. To je světlá výjimka.

Letošní turné pojedete s kapelou Vokobere, ve které je i váš otec a Petr Kocman, s nímž jste už také nazpívala řadu duetů. Co vlastně fanoušci mohou od koncertů očekávat? Budou i nějaká překvapení ve formě hostů?

Máme spoustu krásných písniček, takže si vystačíme bez externistů. Petr Kocman bude chvilku host můj, Jirka jeho, já hostem Vokobere a ti se zas po chvíli stanou hosty mými. Hotová koncertní hostina.

Určitě se dá čekat i přearanžování některých vašich tanečních hitů do akustické podoby. Nehrozí však, že by fanoušci přišli o stálice vašeho repertoáru - "Tenkej led" či "Zombie"?

Repertoár teď dolaďujeme. Něco přidáváme, něco škrtáme. Záleží, jak to těm našim písničkám bude akusticky slušet.

Letos jste se rozhodla zůstat v Kanadě, i když má Tomáš Plekanec dávno po sezoně. Není to komplikace vzhledem k chystanému turné?

Neměla by být. Dovolená je taky důležitá. Chtěli jsme být všichni čtyři jen spolu.

Hodně vám pomáhá v komunikaci s Českou republikou internet. Umíte si představit, jak by to bylo před dvaceti lety, kdy ještě v podstatě neexistoval?

Nedávno jsem si vzpomněla na fax. Rozhovory se v té době dělaly z očí do očí a opravovalo se faxem. Pomalejší doba. Ale taky klidnější. Žádné online zprávy, diskuse, žádné rušení schůzek na poslední chvíli. Je neuvěřitelné, jak se všechno zrychlilo a zjednodušilo. První mobil jsem měla až v devatenácti. Jsem ještě taková ta čtenářská generace. "Rychlé šípy", Páral a tak.

Vaše kariéra se mimo hudební dělí i na tu hereckou, které se v současné době věnujete méně? Doplácí na váš pobyt v Kanadě víc hudba, anebo hraní?

Určitě herectví. V muzice jste svým pánem, točím ve studiu a koncertuju, když jsem v ČR. Divadlo i film jsou závislé na spoustě dalších lidí okolo, takže poslední dobou musím práci odmítat. Seriál ani divadlo z dálky a s dětmi teď prostě nezvládnu. Člověk nemůže mít všechno. Ale vždycky se u mě střídalo období víc hudební s tím víc hereckým. Jsem zvyklá.

Věnujete se v současné době i novým písním, chystáte desku? Od vydání poslední řadovky "Oheň" uplynul už nějaký ten pátek...

Měla jsem teď trochu oddechový čas, ale jak se znám, není to na dlouho.

Plánujete po konci kariéry vašeho manžela zůstat v zámoří?

Neplánujeme vůbec nic. Žijeme teď a snažíme se, aby nám všem bylo fajn. Kluci rostou, Tomáš skvěle hraje a já se modlím, aby se nikdo z nich nezranil. A do toho sem tam jedu na šňůru.