Hlavní muž večera během setu Car Seat Headrest v krátkosti vzpomenul svoje odpolední dostaveníčko ve vysílání Radia Wave, kde si prý připadal divně, když jeho odpovědi na otázky moderátora simultánně tlumočily do češtiny. Pokud se mu tahle zkušenost zdála zvláštní, těžko říct, jaký měl pocit z předskokanů, kteří toho večera program na Sedmičce otevírali. Pražští Dingo, z kruhů blízkých AVU, se totiž neurčitých hranic "normálna" vymanili olbřím krokem.

Napadá mě sto plus jedna kousavých nebo ještě kousavějších příměrů, jak popsat bizarní příchuť performance, které byla svědkem dochvilná část publika. Nejvíc se asi přibližuje "hvězdná country pěchota vedená chlapcem s řetízkem." Sebevíc "wtf" otazníků se ale kolem téhle pětice vznášelo, stejně mi nepřijde fér se do ní nepokrytě navážet, protože v rámci oné pokřivené celistvosti předvedla něco poměrně kulantního. Možná to bylo tím, že vedoucí sboru v hlase nezapřel sexy barvu Jima Morrisona nebo tím, že se kytarista tak pěkně usmíval, anebo nakonec prostě převládl fakt, že za vší tou autistickou "sehraností" byly písničky, které samy o sobě záhadně šlapaly. Těžko říct, každopádně není div, že na nedostatek pozornosti si Dingo nemohli stěžovat, a to se taky počítá.

O hlavní překvapení večera se ovšem nepostarali Dingo, ale tolik očekávání Car Seat Headrest, kteří v zámoří patří k nejvelebenějším jménům indie scény. Za hypem kolem této čtveřice stojí čtyřiadvacetiletý Will Toledo, týpek, který posledních pár let strávil tím, že v rytmu DIY chrlil do světa jednu nahrávku za druhou, až po něm skočili lovci budoucích hvězd z Matador Records. Právem. Na pohled možná vypadá jako nerd se sklonem k post-adolescentnímu emařství, kterému ještě mléko kape po bradě, ve skutečnosti ale tenhle klučina zosobňuje naturální talent, jakých se rodí zatraceně málo.

Na konto jeho nedávné novinky "Teens Of Denial" a zároveň první desky, kterou natočil, jak se patří, v profi studiu s producentem, padají samá šťavnatá slova chvály. Média horentně vyzdvihují nenucený způsob, jakým Toledo na jednom místě zkoncentroval ikonické vlivy od Pixies přes Pavement až po The Strokes, korunované ryzí muzikálností, jaká se nedá okopírovat ani nadrtit. Psavci se už v ničem netrefili do černého tolik, jako v jeho případě.

Co se děje na hřišti hudebních serverů, je jedna věc a vědomí, že z jeho strany existuje tak silná podpora někoho, kdo si ji zaslouží, vážně potěší. Co opravdu zahřeje, je ale pohled na zaplněný klub, který přijde uctít desku, která teprve nedávno šla do lisu, zná její texty a nemá zábrany je hlasitě provolávat. Ne, že by se Sedmička vyloženě otřásala v základech, atmosféru, jakou Car Seat Headrest vytvořili bez jiného ponoukání než nakažlivě muzikálním výkonem, by jim ale záviděly i mnohem zavedenější kapely. S přihlédnutím k jindy pomalému rozkoukávání české klubové scény šlo o unikátní jev a byla radost být u toho.

Po vítězném evropském tažení, na kterém nechyběla ani zastávka na Primavera Festivalu, se dá definitivně říct, že Car Seat Headrest ještě čekají velké věci. Opírají se o nesmrtelný koncept dynamické kytarové muziky s výborným zpěvem na vrchu toho všeho. Vlajkové hity skvěle sehrané kapely, v čele s "Vincent" nebo "Drunk Drivers/Killer Whales" v Praze podle očekávání táhly, stejně dobře ale fungoval i zbytek setlistu. A kdo by se bál, že mladická optika Toledova vidění světa může vytvořit malou generační mezírku, ten nemůže být dále od pravdy. Verše jako ty "You have no right to be depressed, you haven't tried hard enough to like it" jsou z kategorie těch, které si člověk rád nechá vykérovat do kůže nebo si u nich aspoň vyřve hlasivky v kterémkoli věku.