Tublatanka má za sebou už více než třicet roků společného hraní. Jaké byly úplné prazačátky formace?

Maťo Ďurinda (dále MĎ): V prazačátcích formace jsme s bubeníkem Ďurem Černým zakládali Tublatanku a neměli jsme ještě definitivního baskytaristu. Tak jsme si šli zahrát první zkoušku s basákem a zpěvákem Mariánem Greksou. Zkouška proběhla v ředitelně gymnázia, kde byl Greksův otec ředitelem. Zahráli jsme si několik převzatých písniček od The Police, Led Zeppelin, Deep Purple a The Who. Nacvičili jsme i mou skladbu "Dajte mi na to liek", která potom vyšla na debutovém albu "Tublatanka".

Věděl jste od začátku, že se chcete živit hudbou a hraním?

MĎ: Nevěděl jsem to. Když jsem zakládal Tublatanku, studoval jsem právě v prvním ročníku farmaceutické fakulty. Myslel jsem si, že mě bude živit farmacie a hudbu budu dělat jako hobby, skládat vlastní písničky pro radost a hrát je se svou skupinou. Když jsme ale začali vyprodávat stadiony, začal jsem preferovat víc hudbu než farmacii.

Osmdesátá léta, to byly pro Tublatanku plné amfiteátry, velké hity, častá účast v televizních pořadech. Jak se to dá zvládnout a nezbláznit se?

MĎ: Samozřejmě nás těšilo, že je velký zájem o naše koncerty a fanoušci kupovali vinylové desky ve statisícových nákladech. Zůstali jsme ale nohama pevně na zemi a nikdo z nás nebyl namyšlený ani povýšený k ostatním lidem. Měli jsme štěstí, že jsme se sešli jako takové normální a pevné povahy tří lidí, kteří se ze slávy v žádném případě nezbláznili.

Poměrně nedávno vyšlo DVD z oslavy třiceti let Tublatanky. Můžete vysvětlit, co vězelo za zpožděním jeho vydání?

MĎ: Vydali jsme ho s dvouletým odstupem od turné "30 rockov" a možná právě tím je DVD pro fanoušky vzácnější. První náklad se hned i rozprodal, i když jsme nechtěli ten dlouhý dvouletý odstup. Ale to přinesl život, že se vyskytly různé problémy i časový průtah s licencí na píseň "Loď do neznáma" na obrazové použití. DVD "30 rockov Vo veľkej škole dní" ale přináší maximum naší muziky v dvouapůlhodinovém záznamu pětadvaceti písniček Tublatanky. Koncert byl nahrávaný na dvacet kamer v nejvyšší kvalitě a režisér a střihač Petr Kašpar se pořádně zapotil. My mu za tu trpělivou práci velmi děkujeme. Myslím, že nosič se svými parametry opravdu potěší naše fanoušky.

Právě na něm hrajete se smyčcovou formací Adventure Strings. Proč zrovna tato spolupráce?

Ďuro Topor (dále ĎT): Nabídka přišla od nich. Kontaktovali mě mailem a chtěli se potkat. Věděl jsem o tom, že byli v nějaké talentové soutěži. Hráli jsme v Žilině a dohodli jsme se, že překvapíme Maťa, který byl proti jakékoli spolupráci s klasickým tělesem a razil teorii, že to už dělal každý. Po konci našeho koncertu čekali housličkáři, jak jim my v kapele familiárně říkáme, ve foyer a když jsme přicházeli, spustili "Pravda vítazí". Maťo po chvilce překvapení zůstal unesený a začal tleskat, jásat a křičel: "To je super, to musíme udělat!" A bylo hotovo, fígl vyšel. Nacvičili jsme šest skladeb, které dodnes, když si to pořadatel přeje, hráváme.

Na svých vystoupeních se rozhodně nešetříte, koncerty bývají dlouhé a vyčerpávající, jak to máte s regenerací?

MĎ: Regenerace nám chybí, protože jí vůbec nevěnujeme žádnou pozornost. Při dvouapůlhodinových koncertech bychom si asi měli dopřát masáž, saunu, trochu klidu a kvalitní servis kolem nás, abychom to vydrželi a cítili se svěží a nezničení. Hlavně já jako zpěvák, protože nové hlasivky si nekoupíš tak jako nové struny na kytaru. Zatím to možná nepotřebujeme, ale v budoucnu bychom měli myslet víc na relax, jako to dělají i jiné skupiny a zpěváci, kteří hrají poctivá turné.

ĎT: U mě je největší relax jízda na motorce nebo čtyřkolce, vyfoukám si problémy a stereotyp z hlavy. Dalším relaxem je vaření, rád dělám radost druhým tím, že je pohostím dobrým a kvalitním jídlem a vínem. Mám rád společnost příjemných a přejícných lidí, kteří ocení naši rodinnou pohostinnost.

Ďuro, jak sám říkáte, ve svém volném čase milujete vůni benzínu, dokonce jste se zúčastnil i jednoho ročníku slavného Dakaru. Jak jste se k této příležitosti dostal a jaké jste si z toho odnesl zážitky?

ĎT: Ano, je to tak. S mým dobrým přítelem a nejlepším motorkářem na Slovensku Ivanem Jakešem jsem byl v Jižní Americe na Dakaru 2013. Poznáme se z mužstva fotbalových zázraků Mufuza, což je na Slovensku obdoba Amfory a jejím účelem je rozdávat radost, zábavu a současně děláme i charitu. Dakar jsem sledoval už od jejího vzniku, ještě když se jezdila v Africe, jména Loprais-Krpec-Stachura mám vryté do paměti od počátku jejich startů. S Ivanem jsme si blízcí i mimo Mufuzu, navštěvujeme se s rodinami. Když od něj přišla nabídka, nezaváhal jsem a přijal ji. Splnil se mi další životní sen, poznal jsem spoustu příjemných a výjimečných lidí a viděl opět velký kus cizího světa. Rozšířil jsem si i kulinářské zážitky kromě těch motorkářských a cestovatelských. Díky, Ivane!

Co koníčky frontmana Maťa Ďurindy?

MĎ: Já mám spoustu koníčků. Od dětství si dělám komplety starých rockových skupin na vinylových LP deskách, sbírám hodnotná stará elektronková rádia. Velkým koníčkem je i můj zájem o vesmír a planetu Zemi. Od doby, co jsou televize Discovery a Spectrum, sleduji převážně tyto kanály a koupil jsem si zajímavé knihy. A hodně mě zajímá téma o válce v Sýrii, Iráku, Libyi, Somálsku a v jiných krizových státech světa. Je smutné, co se vše může dít v jedenadvacátém století na naší planetě, a mrzí mě, že lidstvo je ještě tak hloupé a zákeřné a dokáže vyvražďovat bezbranné děti a ženy a dělat genocidu celých národů.

Maťo, vy jste v současnosti mimo jiné i vzorným otcem rodiny. Stálo hodně sil zkrotit toho bouřliváka, co si dokázal užívat života?

MĎ: Ano. Dlouho jsem byl svobodný a užíval si života. Ale když ve čtyřiceti šesti letech přišlo na svět mé první dítě, dcera Barborka, byl jsem připravený stát se zodpovědným rodičem a spolu s mou manželkou se dokonale starat o naše dítě, aby mělo pěkné a harmonické dětství. Pocítil jsem, že mít dítě je ta nejhezčí věc na světě. Toužím mít víc dětí, a tak přišel po dalších čtyřech letech na svět syn Martin. Mám z obou dětí velkou radost. Také se jim líbí rocková muzika, Barborka chodí na klavír a syn Martin od třech let bubnuje ve zkušebně na bubnech Petra Schlossera a já mu k tomu hraju na kytaru a zpívám.

Která z těch otcovských povinností je vám nyní nejmilejší?

MĎ: Všechny otcovské povinnosti jsou mi milé a chci je zvládat s radostí, ale nejradši mám, když je můžu něco nového naučit. A také si s nimi rád hraju na schovávanou po bytě a na zahradě, to mají děti moc rády.

Nelze opomenout fakt, že společně s Jožem Rážem stojíte za akcí, která má zvýšit množství domácí hudby ve slovenském éteru. Co bylo tím rozhodujícím impulsem jít do toho?

MĎ: Rozhodující impuls byl ten, že jsme si s Jožem Rážem a Ďurem Toporem řekli, že takhle to už dál nejde a založili jsme na Ministerstvu vnitra občanské sdružení Iniciatíva za slovenskú hudbu, která podporuje domácí produkci. K naší iniciativě se přidalo množství nejvýznamnějších hudebníků, zpěváků, skladatelů, textařů a producentů na Slovensku. Situace s domácí hudbou na Slovensku v hranosti rádii byla velmi špatná. Rádia rotovala kolem devadesáti pěti procent zahraniční, převážně anglo-americké produkce, kterou jednoduše převzala ze zahraničních playlistů. Dramaturgové rádií se slovenské hudbě věnovali velmi málo, vždyť je lehčí dát do éteru osvědčené americké hity než se věnovat vyhledávání dobrých písniček z naší scény. A tak se slovenská hudba poslaná do rádií často házela rovnou do koše, jak to řekl dramaturg Fun radia Peter Graus.

Naší iniciatívě jde vysloveně o princip, aby kvalitní skladby z domácí produkce měly šanci být hrané v rádiovém éteru Slovenska. Aby se do éteru dostaly i nové písně, nové skupiny a zpěváci. Aby slovenský jazyk nebyl diskriminovaný a aby naše krajina Slovensko měla svou hudební kulturu a identitu, protože když posloucháme v rádiích víc jak devadesát procent zahraniční hudby, tak hudební kultura a identita jsou pryč. A například zahraniční turista si musí pomyslet, když poslouchá samou americkou hudbu, co jsme to za ubohý stát, který nemá svou hudbu a identitu?

Naše iniciatíva lobbovala u vlády a výsledek zákona je velmi citlivě nastavený, teď je to kvóta dvaceti procent domácí proti osmdesáti procentům zahraniční hudby v rádiích. Veřejnoprávní Slovenský rozhlas má teď kvótu třicetiprocentní hranosti slovenské hudby. Myslím si, že je úplně přirozené hrát v rádiích domácí hudbu, proto už ve více než deseti státech Evropské unie vznikl podobný zákon. A v dalších zemích takový zákon ještě vznikne, pokud si budou chtít uchránit svoji kulturu.

Jak reagujete na lidi, kteří si myslí, že to děláte především kvůli vlastnímu prospěchu?

© archiv Tublatanky

MĎ: Lidé, kteří si myslí, že se angažuji v Iniciatíve za slovenskú hudbu kvůli osobnímu prospěchu, jsou na omylu, protože je to kontraproduktivní činnost, co se týče vysílanosti mých písniček s Tublatankou. Tady jde o princip nediskriminovat slovenskou hudbu všech žánrů a vůbec ne o osobní prospěch, který naopak bude daleko horší, protože jsem přímo vyslovil svůj názor na danou situaci a neskrýval svou tvář.

Tublatanka právě pracuje na novém řadovém albu. Dá se už dnes říci, jak jsou práce daleko a kdy nová deska bude?

MĎ: Já se moc těším na novou desku Tublatanky, až bude konečně na světě. Teď jsem se věnoval naplno svým rodičovským povinnostem, protože to tak cítím. Děti jsou ale už trochu větší, a tak naplno pracuji na nových skladbách, abych s nimi byl i já spokojený, přinesly kvalitu a nezklamaly žádného fanouška Tublatanky. Přál bych si, aby nové album vyšlo ještě v roce 2016. Teď jsme nahráli ve studiu novou píseň jako poctu pro našeho bývalého bubeníka Ďura Černého, který v únoru nečekaně zemřel, přesně ve stylu a zvuku staré Tublatanky, tak, jak by to určitě nabubnoval nebohý Ďuro. K "Spomience na Ďura Černého" vznikl i videoklip ze starých fotografií z období osmdesátých a devadesátých let, když Ďuro v Tublatance ještě koncertoval a nahrával.

Námětů budete mít opět určitě hodně. Dost se zamýšlíte nad politickou i celosvětovou situací. Jak to vidíte s imigrantskou krizí?

© archiv Tublatanky

MĎ: Politickou situaci ve světě a imigrantskou krizi sleduji každý den. I tato témata budou na nové desce, tak jako jsme přinesli aktuální témata na předešlé nahrávky "Svet v ohrození" nebo "Patriot".

U vás ve volbách naposledy hodně zabodovala krajní pravice. Vnímáte to jako odpověď společnosti na tuto otázku?

ĎT: Voliči nastavili zrcadlo politikům, kteří ztratili a opustili realitu a vznášejí se nad ní jako kráľ Slnko. Mám přátele i mezi obyčejnými lidmi, prostými i vzdělanými, a neztotožnění se se současnou situací u nich panuje také. Nechtějí být šikanovaní státními úředníky, policisty, EU, dostávat nehorázné pokuty, nekvalitní potraviny a chabou lékařskou péči za své těžce vydřené peníze. Myslím, že zklamání z politiků se bude prohlubovat, protože oligarchové, kteří na ně mají vliv, čest výjimkám, jsou nenasytní a budou dál toužit po penězích a moci. Dalším problémem jsou velké zahraniční společnosti a řetězce, které sice dávají práci určité skupině lidí, ale na druhé straně likvidují malé slovenské firmy a živnostníky. Něco podobného se děje i ve slovenském éteru, kde je vědomě potlačovaná slovenská hudba i přes to, že byly přijaty kvóty.

U nás se zase hodně diskutuje o prezidentovi Miloši Zemanovi a jeho vztazích s Čínou či Ruskem. Jsou tyto dvě země skrytým nebezpečím?

ĎT: Tato otázka je velmi spekulativní a my nejsme proroci, abychom znali jednoznačnou odpověď. Důležité je, aby prezident hájil zájmy českého národa a nedal prostor k zneužívání a ovládání jinými mocnostmi tak, jak jsme to zažili už v minulosti společně, ať už z Východu nebo Západu.