The Lumineers se po veleúspěšném prvním albu vrací s druhou nahrávkou. A jako každá druhá deska v diskografii kapely, která debutem zaujala, byla i "Cleopatra" bedlivě sledována fanoušky a kritiky. Jak obstála a o čem je? To se dozvíte v následující recenzi.
Eponymní debutové album
The Lumineers bylo takovou malou senzací. A to především proto, že Američanům se podařilo nebývale sympatickou formou snoubit americkou folkovou píseň s, řekněme,
indierockovými koncepty, a vytvořit tak konzistentní nahrávku zajímavou nejen v jednotlivostech (třeba v rádiích se uchytivší singl "Ho Hey" či "Submarines"), ale i jako celek. Čtyři roky poté se denverská skupina vrací s druhou deskou. A mně přichází na mysl jen jedna otázka - jsou The Lumineers pořád těmi jedinečně minimalistickými a autentickými
folkaři?
Kapela vznikla v roce 2002 a začínala jako tvůrčí duo současného frontmana a zpěváka Wesleyho Schultze a bubeníka Jeremiaha Fraitese, kteří se psaním písní a vystupováním vyrovnávali se ztrátou Fraitesova bratra a Schultzova nejlepšího přítele Jeremiaha, který v témže roce zemřel na předávkování drogami. Tahle historka (ať už si o jejím poslání myslíte cokoliv, třeba že je jen směšnou
citohrou) ale The Lumineers a i novou nahrávku "Cleopatra" poodhaluje a objasňuje možná víc, než by se na první pohled mohlo zdát.
Všední traumata (neboť smrt, i přes snahu současných médií a společenských uspořádání obecně ji ze středu zájmu vypudit, zkrátka do běžného koloběhu člověka patří) a vyrovnávání se s nimi jsou totiž prazákladem v podstatě všech jejich písní. Jedná se o kratičké příběhy tematizující lásku ("Ophelia"), ale hlavně nostalgii a melancholii. A byť asi neexistují větší tématická a
náladová klišé než ta zmíněná, The Lumineers si v textech na nic nehrají a stejně jako na debutu jsou prosti jakéhokoliv pro ně nepřirozeného patosu. Trápí je, že opouští rodnou zemi, rodnou vesnici (
"home at last" / "konečně domov"), že mládí je pryč (
"time, give me my yesterdays" / "čase, vrať mi mé včerejšky"), a tak to nenáročnou formou sdělují. Ostatně folk právě o jednoduchosti a čistotě je.
"Cleopatra" to všechno reflektuje jednak již zmiňovaným narativním charakterem písní ("Gun Song", v níž je zbraň symbolem dospělosti, či "Long Way From Home" o spolusdílení nemocničního lůžka s na smrt nemocným pacientem), jednak akcentací rustikálního života s příchutí nespoutaného kerouacovského
on-the-road po USA. Oboje, spjatost s místem narození a zároveň touha po poznání světa, se na desce snoubí a zároveň stojí proti sobě.
Nahrávka jako celek je oproti jedničce střídmější na vyloženě hitové písně, ve výsledku však působí vyspěleji, a to především po stránce produkční. Skladby zní hutněji a plněji a jsou zvukově čistší. Daleko více prostoru také dostalo piano, které se ve vrcholné formě objevuje v instrumentální skladbě "Patience". Právě tahle uhlazenost a zvuková dokonalost ale bude dost možná důvodem, proč by fanoušci ryzího a nesmlouvavého debutu, na němž The Lumineers působili jako ti dokonalí vesničtí
balíci, kterým jsou jakákoli očekávání ukradená a kteří se nebojí absolutně ničeho, dvojce tak úplně tleskat nemuseli.
"Cleopatra" je slušné album jak po stránce hudební, tak textové, přece jen je z něj ale lehce cítit touha po dokonalosti. Na tom není vůbec nic špatného, ale ona venkovská drzost a neomalenost debutu byla přece jen ještě sympatičtější a k Američanům lépe sedící. Proto hodnotím novinku kladně, zároveň ale o něco slaběji než první desku.
The Lumineers se ale ani v budoucnu určitě neztratí, neboť jejich projev patří v současné hudbě mezi ty nejosobitější (budeme se moci o tom živě přesvědčit i 20. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny). A to je nejdůležitější.