Možná za to může i autorova nechtěná absence u vystoupení předskokanů Ducking Punches, ale faktem je, že to strašně uteklo. Však to znáte - když se člověk dobře baví, čas utíká rychleji. A ve čtvrtek večer celý klub poskakoval do rytmu v tempu, jaké udával ten, na něhož všichni přišli. Frank Turner v uších českých posluchačů bohužel ještě není tak zabydlený, jak by se vzhledem k jeho popularitě v zahraničí slušelo, ale vzhledem k tomu, že v Praze hrál teprve podruhé (jednou zavítal i na Mighty Sounds), dá se to do určité míry pochopit.

I ti, kteří o něm ale dosud ještě příliš neslyšeli nebo z jeho tvorby znají jen něco a mezi skalní určitě nepatří (a že takových bylo v Lucerna Music Baru spoustu), ale museli po jeho šťavnatém vystoupení uznat, že by si zasloužil větší publikum. Je na něj ostatně zvyklý nejen z německých festivalů typu Rock im Park, kde svůj entuziasmus a chuť do hraní předával loni, ale i odjinud.

Písničkáře, žánrově rozkročeného mezi folkem a punkem, nelze řadit do jedné linky třeba s Jakem Buggem, Glenem Hansardem nebo Passengerem. Jeho projev je mnohem agilnější, agresivnější, ukřičenější a mnohem blíže má například k takovému Bruci Springsteenovi. Stejně jako on v písních i mezi nimi káže o rovnosti, žití naplno, zpívá o mrtvých kamarádech i těžkostech, které je třeba překonat. A stejně jako on se více soustředí na co možná nejrozsáhlejší setlist, vytrvalou komunikaci s fanoušky a zpěv z plných plic, u něhož není podstatné, zda bude tón zazpíván stoprocentně čistě, ale zda bude znít autenticky.

A jestli jste si z jeho koncertu měli něco odnést, pak to byly právě výše zmíněné poznatky. Ne že by snad na písních samotných nezáleželo, ale jestli jste přišli pro nálož povedených novinek z už šestého alba s báječným názvem "Positive Songs For Negative People", dočkali jste se vlastně jen párkrát. Takzvanou feel good atmosféru nastolila už úvodní "Get Better" s pozitivním textovým poselstvím, ruce nahoru šly u singlu "The Next Storm" a síla tříčlenné doprovodné kapely The Sleeping Souls se projevila v dost možná nejpovedenější čerstvé věci s názvem "Mittens".

Téměř vyprodanému Lucerna Music Baru, v němž se nacházel i režisér Jan Hřebejk, britský písničkář mimo jiné i česky promlouval, v do češtiny přeložené písni "Eulogy" zaměnil Freddieho Mercury za Karla Gotta, na Lemmyho vzpomněl útržkem "Ace Of Spades", a když ho nějaký křikloun v projevu přerušoval, dokázal si sjednat pořádek. Jinak se ale pod pódiem začal s přibývajícími minutami tvořil stále větší bordel a ke konci už všichni skákali a zpívali refrény hitů "Recovery", "I Still Believe" či "Four Simple Words".

A když je o to frontman požádal, nosili na rukou člena předkapely po celém sále, kde si v každém rohu s někým plácnul. Nakonec si na ruce skočil i sám Turner, a když mu po chvíli na pódiu přistála jedna z fanynek a začala ho objímat, spontánně si s ní zatančil a ruku v ruce se rozeběhli proti napřaženým končetinám publika jako milenecké dvojice skákající do jezera v těch nejnaivnějších romantických komediích. Bavili se lidi, bavila se kapela, bavili se všichni. A vytýkat vlastně není co. Co k tomu víc říct? Bylo to super!