Britská skupina The 1975 pochází z anglického městečka Wimslow. Odsud se dokázala vypracovat na jednu z nejviditelnějších kapel současnosti. Její nejnovější, teprve druhá nahrávka s názvem "I Like It When You Sleep, For You Are So Beautiful Yet So Unaware Of It" totiž dokázala nejen alespoň na chvilku narušit zkostnatělý světový žebříček nejprodávanějších alb (včetně toho v ČR), ale také rozdělit názory fanoušků a hudebních kritiků. Jak na straně odborníků, tak na straně příznivců jsou totiž reakce nadšené, ale i ty velmi vlažné. Například magazíny Rolling Stones či Pitchfork udělily jen lehce nadprůměrná hodnocení.

Jak už tomu obvykle bývá, pravda se nachází někde mezi, byť s jednoznačným příklonem k jedné ze stran. V neprospěch desky mluví její zbytečně roztažená délka, která s celkem sedmnácti skladbami přesahuje délku sedmdesáti tří minut. V případě, že by album bylo po celou dobu stopáže napěchováno stejně vyváženými písněmi, nebyl by to problém. To ale bohužel v případě "I Like It When You..." neplatí, neboť obsahuje více než deset minut instrumentální vaty. A ta ke škodě ruší poměrně vysoce posazenou dynamiku a ambice desky na jejím počátku.

Neadekvátnost a zbytečnost těchto instrumentálních skladeb je ale víceméně jediným výrazným nedostatkem. Zbytek totiž nádherně osciluje kolem několika styčných a na kvalitě desky přidávajících bodů - těmi jsou hudební zdatnost celého kvartetu, neobvyklost, překvapivá hloubka textů a neúcta k jakékoliv autoritě, s níž souvisí snaha tvořit bez ohledu na stanovená pravidla či žánrové škatulky. Právě díky ní si The 1975 kolem sebe budují dokonale fungující auru nihilistických novoromantiků, neuznávajících hudební kritiky ani obecná očekávání.

Poslední zmiňované se jim ostatně povedlo už vydáním singlu "The Sound", v jehož videoklipu citovali kritiky, s jejichž verdikty se více než s grácií a lehkostí vyrovnávali. Neúcta a vztyčený prostředník směrem ke kritice a současnému škatulkování se ale táhne celým albem. The 1975 tu tak v první řadě reagují na výtky týkající se jejich hudební nevyzrálosti, plytkého rukopisu a instrumentální neschopnosti, když na "Love Me" či "UGH" Matt Healy geniálně trhaně frázuje a přechází z nízkých do vysokých poloh během mžiku. Adam Hann zase sekunduje výbornými chytlavými a zdánlivě funky riffy, zatímco Ross MacDonald a George Daniel všemi směry rozházené aranže drží pohromadě. Výsledek je nesmírně bohatý a komplexní, přesto ve všech ohledech skvěle fungující. To platí nejen o dvou uvedených příkladech, ale o většině songů.

Na první poslech zní The 1975 jako popband. Uzří-li potenciální posluchač navíc fotku, která se skví v hlavičce této recenze, bude více než s to muzikanty označit za klasický kýčovitý boyband, toužící po ječících fanoušcích, rozuměj fanynkách. Byť každý umělec touží po slávě a uznání, neboť ty jsou s uměním bytostně spjaty, The 1975 v tomhle ani náhodou nejsou prvoplánoví tak, jak tomu bývá v případě zmiňovaných, marketingově vykonstruovaných bandů. Ano, po stránce hudební do popředí vystupuje vysoko posazený, a nutno podotknout, že mnohdy až kýčovitě a (zdánlivě) mainstreamově působící, Healyho hlas, jejich škatulkování mezi popové kapely však nemůže být dále od pravdy. Stačí se do písní zaposlouchat a několikavrstvé, propracované a především fungující kompozice začnou náhle vyvstávat jedna po druhé.

To samé platí i o obsahové stránce "I Like It When You...", tedy po stránce lyrické. Znovu se tu v souvislosti s ní odvolám k prvnímu dojmu ze skupiny, který vždy hraje a bude hrát roli. Abych to ale nevztahoval na nezúčastněné, kteří se mnou dost možná nebudou souhlasit, vztáhnu to sám na sebe. Má očekávání témat na desce byla následující: zhrzená láska, sláva, směšně působící agresivní a přisprostlá kritika současné doby. Všechno tu je, jen ne v oné popově prvoplánové podobě. Healy tu tak třeba ironizuje křičící náctileté fanynky fotící si na koncertech selfie, které je pro něj nechutným sebezbožňováním, nebo směšnost dnešních karikaturních celebrit. Tematizuje svou závislost na drogách, kulturní rozdíly, reflektované v lásce k americké dívce, víru v Boha či postnatální depresi své matky. To je koláž svým podáním hodně vzdálená od témat Justina Biebera, Adele, Rihanny, Nicki Minaj a jiných loutek současné populární hudby. V momentě, kdy se tato témata a řemeslná hudební zdatnost snoubí v písních, které na první poslech evokují popové aranže, jenže ve výsledku jimi nejsou, jedná se v podstatě o dokonalou, v jistých ohledech i sebeironickou společenskou satiru. A to je právě onen třetí bod, který jsem zmiňoval na počátku recenze.

The 1975 nenahráli desku, kterou by si přáli kritici a ti, co kapelu po eponymním debutu zaškatulkovali mezi kytarový indie rock, ani desku, díky níž by bez debat zapadli žánrově. Na první pohled možná, na ten druhý, ten pod povrchem, ten důležitější, ale jde o album hravé, hudebně zdařilé a zábavnou formou podněcující k něčemu úplně jinému. Totiž k zamyšlení se, pozorování světa kolem sebe, vnímavému poslechu a k jakémusi procitnutí z moderní letargie a slepého přijímání všeho kolem nás.

Hloubka sdělení The 1975 je pod obalem, pod nějž už často nejenom dnešní posluchač, ale člověk obecně v jakékoliv činnosti nejde. Když Healy o nahrávce prohlašoval, že je emoční investicí, upřímnou a autentickou deskou, kterou současný svět potřebuje, dost možná nebyl daleko od pravdy. The 1975 se tu totiž snaží vzpírat nejen žánrům, ale i konvencím a každodennímu automatizovanému stereotypu. To je na druhé album více než slušný výkon.