Pavel Žalman Lohonka brázdí folková pódia téměř pět desetiletí. Pro letošní rok si připravil velké oslavy svých sedmdesátých narozenin. Jelikož toho v nadcházejících týdnech chystá opravdu hodně, sešli jsme se s ním, aby nám povyprávěl nejen o svých plánech.
S novým řadovým albem jste si dal na vaše poměry poměrně dost na čas, co za tou prodlevou vězí?
Dost času jsem si nedal, protože před necelými třemi lety vyšlo album "Budějky", takže vlastně po dvou a půl letech vychází další deska, tentokrát autorská.
Nové písně jste zkoušeli i naživo před koncertním publikem. Překvapily vás reakce?
To je obvyklá praxe, protože nové písničky rádia moc nevysílají. Takže nám nic jiného nezbývá než písně nacvičit a zahrát před publikem, abych vlastně zjistil, jestli to má smysl. Reakce po těch letech většinou dokážu odhadnout.
Mezi hosty jsou uvedeni i dva hráči na bicí, přičemž David Landštof je hudebním příznivcům už znám například od Wabiho Daňka či z jiných projektů. Proč jste nevsadili jen na jednoho z nich?
Máme rádi oba dva.
Na vašich koncertech ke kulatinám bude kapela posílena právě o dechovou sekci. Zahrají si s vámi jenom podobně laděné věci, nebo překvapíte posluchače i nějakými netradičními úpravami dávno zavedených písní?
Budou to většinou písničky nové, ale také tam bude třeba "Jdem zpátky do lesů" udělaná s velkou kapelou. A je to docela nářez.
Sedmdesát let. Koncertování je poměrně velký zápřah. Kolik koncertů ročně běžně absolvujete?
Mívali jsme průměrně sto padesát koncertů ročně. Pak se to smrsklo na sto dvacet a třeba loni jsme jich měli necelou osmdesátku. Letos to vypadá, že díky narozeninovým
speciálům pokoříme stovku. Velkým popovým kapelám se nevyplatí jezdit po malých městech. Jsou totiž drazí, a proto dělají haly pro několik tisíc lidí. My jezdíme i do vesnic, protože v podstatě suplujeme lidové zpěváky, a tím pádem je pochopitelně množství našich vystoupení vyšší.
Rádi se na svá koncertní místa vracíte, bylo však v poslední době nějaké, kde jste třeba dlouho nehráli a naprosto vás uhranulo?
Většinou mě uhrane, když někde nehrajeme třeba deset let a je plný sál. I pořadatel je potom uhranutý s námi. :-) Těch míst je samozřejmě víc.
Pavel Žalman Lohonka
Narodil se 20. března 1946 v Českých Budějovicích. Patří k nejvýznamnějším postavám tuzemské folkové scény, na které působí už čtyřicet osm let. Výrazný podpis nechal v jihočeské folkové legendě Minnesengři. Spolupracoval též s formacemi Nezmaři a Stopa. Vydal patnáct řadových alb a mnoho kompilací. Od roku 1982 má svou vlastní hudební skupinu Žalman a spol.. Jeho tvorba často čerpá z lidových písní.
Existuje šance, že na narozeninových koncertech se v řadách hostů objeví i někdo, kdo s vámi v minulosti vystupoval, ať už to bylo s Minnesengry nebo v pozdější etapě?
V Českých Budějovicích budeme hrát samozřejmě s tou starou sestavou:
Pavlína Jíšová, Tonda Hlaváč, Jarda Matějů, Vojta Zícha. Občas se k tomu vrátíme.
V sestavě hostů na jubilejní koncert v Lucerně mě překvapilo jméno Aleše Brichty. Brichta se sice k jistému vztahu k americké country přiznává, přesto je u nás znám hlavně jako metalista. Jak jste se tedy poznali a došli k nápadu, aby zazpíval i na vašem koncertě?
Pokud vím, tak Brichta sice byl metalista, ale teď je to normální rockový melodik a zpěvák. Zpočátku jsme se oťukávali, byli jsme společně ve Venezuele a myslím si, že jsem ho dostatečně přesvědčil o tom, že se i folková muzika dá poslouchat.
Mimo desky a koncerty vám vychází i kniha s názvem "70 jar písniček a povídání". Co v ní zájemci naleznou?
Já jsem si knížku strašně moc přál a vzhledem k tomu, že jeden můj kamarád má vydavatelství, tak jsem ho požádal, jestli bychom nějakou knížku neudělali. A přemýšleli jsme o tom, jakou. Tak jsem přišel s návrhem vydat sedmdesát písniček - textů. On mi řekl, že to nestačí, že by bylo dobré napsat k těm písním ještě nějaké povídání. Kamarád výtvarník nám k tomu udělal ilustrace a všechno jsme to dali dohromady. Nakonec je tam povídání o všem. O mém dětství, o pubertě, o mém vztahu k ženám, k hudbě, ke všemu. Je to můj život v kostce. Ponořil jsem se do toho tak, že jsem to napsal i s vtipem, aby to nebyla nějaká ponorka, a na Honzovi Hlaváčovi bylo, aby to jako editor udržel pohromadě.
Vaše hudba je spíše posmutnělá, melancholická. Z vašich vystoupení na Prázdninách v Telči mám ale pocit, že jako člověk takový nejste. Spíš nezkazíte žádnou legraci. Neměl jste někdy chuť psát i něco veselejšího?
Veselé písničky moc neumím, to je pravda. To umí tak
Ivan Mládek a těch skladatelů veselých písniček u nás moc není. S tím se prostě člověk musí narodit. Je pravda, že jsem veselý člověk, mám rád humor (především anglický), ale přece jenom jsou ty skladby spíš takové zadumané. Jako autor sám.
V poslední době se hodně také věnujete mladým talentům ve folkovém žánru. Co vás vede k tomu hledat své nástupce?
Kdo jiný by se měl zabývat mladými lidmi? Vždyť všichni od toho odešli, nechali nás tady, kapitáni opustili tu pověstnou loď. Vždycky mi to přišlo normální a solidní pomáhat. Až my tu jednou nebudeme, tak co tu bude za muziku? Folková muzika de facto navazuje na tu lidovou. A mně to dělá i dobře.
Oslavy sedmdesátin
Pavel Žalman Lohonka oslaví své sedmdesátiny velkolepým způsobem. Na pultech knihkupectví se objeví kniha "70 jar písní a povídání", ve Velkém sále pražské Lucerny se uskuteční koncert za účasti bigbandové kapely a hostů bratří Neckářů, Miroslava Donutila, Aleše Brichty, Roberta Křesťana a Wabiho Danka. Koncertem bude provázet Jaroslav Samson Lenk a vstupenky jsou k dostání v síti Ticketpro. V ten samý den a na tom samém místě bude také pokřtěna nová deska "Cestující muž". Veškeré informace ohledně Žalmanových koncertů a ostatních letošních nejen narozeninových aktivit lze nalézt na www.folkzije.cz nebo www.zalman.cz.
Jaké má u nás v dnešní době folková hudba vůbec postavení? Média, která by se na ni specializovala, skoro neexistují, vyjma Proglasu či Countryrádia. Ta, která se věnují hudbě, se přes pop a rockovou muziku k dalším žánrům téměř nedostanou. Nehrozí folku zánik?
V žádném případě. Folková muzika nezanikne, i když se moc nehraje. Vím, že v některých rádiích je dokonce zakázaná. Nevím, co jim ta hudba udělala, to je, jako kdyby byl v Americe zakázán
Bob Dylan. Tohle se může stát pouze tady a i kdyby se v rádiích nehrála, tak se bude hrát mezi lidmi. A myslím, že to jí bude daleko víc slušet.
V současné době mladí interpreti dost často míchají do populární hudby právě folkové prvky - vezměme si Voxela, formaci Jelen, Tomáše Kluse a další. Existuje někdo, kdo vás v poslední době v této oblasti hodně zaujal?
Tomáš Klus mi sám říkal, že z toho dokonce vycházel. Vždyť my jsme taky součást populární hudby. Nejsme střední proud, i když jeden kritik, který pracoval v časopisu Folk a country, nám řekl, že my jsme střední proud ve folku. Což jsem nepochopil a dodnes nevím, co to je. Součást populární hudby je i jazzová muzika, alternativa. Na co chodí lidé, to je populární hudba. Nemám rád škatulky. Jsem hudební kosmopolita, proto jako hosté vystoupí na mých narozeninových koncertech zástupci různých hudebních žánrů.
Vy sám v posledních letech hodně spolupracujete s vydavatelstvím FOLK ŽIJE!. Jak vznikla vaše spolupráce?
Spolupráce vznikla tím, že se znám s Víťou Troníčkem a také s Ivanem Kurtevem, který se o naši kapelu manažersky stará. Kluci přišli s kampaní FOLK ŽIJE! a mně se to strašně moc líbilo, protože se začalo něco dít. Jak se kolem muziky nic neděje, tak to je hudební kompost, protože všichni hnijou. Já mám právě rád, když se něco děje, něco se převrací, jeden pomáhá druhému, druhý na to nadává, kritizuje, a to je vlastně život. Ale dokud umí lidé hrát a zpívat, tak je nikdo nedokáže umlčet.
Letos slavíte kulaté jubileum. Petr Janda kdysi s úsměvem prohlásil, že bude hrát tak dlouho, dokud udrží kytaru a vzpřímenou postavu. Platí to tak i u vás?
Petr Janda má tu elektrickou kytaru těžší. :-) Já si říkám, že do té doby, než budu nemohoucí člověk, budu šťastný, že můžu hrát relativně zdravý. Až potom o mně nebude nikdo vědět, tak to automaticky skončí.