Kolik hostů se v napěchované místnůstce Malostranské besedy sešlo, aby přivítalo zpěvačku, a kolik přišlo na "Nafrněnou", jen těžko odhadovat. Nad hlavami všech problikávaly lampičky, jejichž stínidla byla tvořena texty písní, které mimo jiné najdeme v přebalu samotné desky. Právě tato závěsná osvětlení, jež, nutno dodat, byla chytrým detailem v holém sále, začala s příchodem kapely zběsile problikávat, mísila se s disko světly a uváděla tak příchozí v pochyby, zda přišli na komorní šansonový večer, či na tančírnu. Výsledným dojmem byla směs zmíněného.

Herečka, nyní už i zpěvačka, nastoupila na pódium s pokorou a Katkou Stehlíkovou. Její zdatná vokalistka naplnila svým hlasem sál, ne nadarmo jí údajně přezdívají Beyoncé. V prvním segmentu se chvílemi zdálo, že svým rozpětím přehlušuje Báru, což však na celkovém přednesu nijak neubíralo, neboť dvaatřicetiletá interpretka se neohání velkým hlasem. Už první písní nicméně naznačila, že se možná bude ohánět velkými texty. "Generace" je sympatickou skladbou pro masy, neboť se v ní každý najde, ačkoliv možná ještě nemá naučený text. Místy silně zavánějící "Chemií" Xindla, první skladba začala ředit hustou, dusnou atmosféru hudebního sálku.

Ačkoliv by se od Báry dala čekat nervozita, byl to přece jen její druhý koncert v životě, vyzařovala z ní energie hledající si cestu ztuhlým davem a rozpačitost, která prosákla na povrch nejen při organizaci, ale při průpovídkách obecně. Je to však právě ona rozpačitost a jistá neohrabanost, díky níž si tisíce lidí dokola pouští "Krávu" či právě "Nafrněnou". Naivitu a jednoduchost "Krávy" připomněla "Krosna" se svým domáckým námětem. V mezidobí stihla Bára vyzvat kohokoliv, kdo by trpěl klaustrofobií, aby se nestyděl přihlásit, není problém, aby stál po jejím boku na pódiu.

Na prostých rýmech vystavěná "Hlava" byla následována, dle interpretky, nejtemnějším kouskem, která je jejím původním nejoblíbenějším a ráda se k němu vrací. Nejedná se o nic jiného než o silné "Ego", za nímž stojí mimo jiné David Hlaváč či Jan P. Muchow, jenž nám poslal videopozdrav z Afriky. Skromné prostory jako by se náhle přenesly o pár let zpátky do synthpopových předsálí.

Nebylo by fér tvrdit, že celý večer visel na tvorbě Jana P. Muchowa, či především na doprovodné kapele, která za přítomnosti vokalistek v jedné chvílí čítala téměř deset členů, avšak právě improvizační, leč okatě vykonstruovaná intermezza stihla během krátké chvíle ilustrovat hudební kapacitu klavíristů. Přidáme-li k tomu humor, se kterým zazněly velice letmé coververze ústřední melodie Forresta Gumpa či "All The Lonely People", hudebníci se tak při své klavírní rap battle ubránili povinnému unavenému sólíčku, jakých se nám často dostává.

Právě z těchto intermezz následoval plynulý přechod do noci. Do "Noci" od Lucie, abychom byly specifičtí. V předělávce hitu, který nemusíme připomínat, jako by se do toho Bára poprvé pořádně opřela a, ačkoliv prožívala veškeré skladby, jež zazněly, rouška "Noci" vygradovala intenzitu jejího hlasu i emocí. V lyričnosti setrvejme i při skladbě "Steel Drum", kterou hvězdě večera věnoval sám její manžel, herec Pavel Liška, aby prý měla na koncertě co hrát. Sympatičnost zrodu skladby, intimita jejích veršů a nezaměnitelný zvuk meditačního steel drumu se snoubily s faktem, že zpěvačka si s paličkami a svým hlasem vystačí zcela sama.

Ti, co se na Malou Stranu dorazili pouze nafrnět, si počkali, ale dočkali se. S předehrou od Monkey Business, po jejímž boku bychom si ostatně velice snadno Báru představili častěji, se sál konečně poprvé rozhýbal. Martha Issová ani Pavel Liška se z klipu na pódium nepřenesli, ale i tak na něm bylo dost plno. Přikřepčily totiž Sandra Nováková, Markéta Stehlíková a jejich spolupachatelky a během rekordně krátkého času stihly otevřít šampaňské, pokřtít desku, poblahopřát kolegyni k narozeninám a decentně to rozjet. S Markétou Stehlíkovou jsme se potkali právě v dalším z Youtube hitů Barbory Polákové. Známé tóny "Krávy" zazněly posléze a daly tak najevo, že protentokrát nebude koncert zakončen na sarkastické notě, se kterou herečka vstoupila do hudebního povědomí.

V takovém duchu se ostatně nesl celý večer. Po přednesu dynamické funky "Kdo je tady víc" se záchvěvy pseudorapu a (ne)oblíbené politické "Nevinné" (David Koller byl na horách, tak jsme (ne)zůstali "Sami") a sympatickém, melodickém představení spoluhráčů (dejv má z bicích bicák) nás Barbora Poláková vyprovodila ze sálu za přesvědčení, že skutečně není důvod, proč by si neměla k titulu herečka přidat i tu zpěvačku.