Třetí album dvojice, která se podle vousaté historky seznámila v bitce před barem, sice za svými předchůdci prodejně i kvalitativně výrazně zaostává, koncertně ale ve svém žánru stále patří mezi špičku. A vzhledem k věrné základně českých fanoušků není divu, že jim po uvolněném, ale stylově diametrálně odlišném vystoupení karlovarsko-pražských The Fellas tleskala velmi pěkně zaplněná Malá sportovní hala. Skupina dříve známá jako Goodfellas, jenž svou tvorbu staví na anglicky zpívaném pop-rocku s občasnými výlety ke country by přece jen nadělala více parády třeba na festivalu Fingers Up, jako předskokan momentálních synthpopových ikon ale se vší úctou k jejich přívětivému vystoupení působila jako dramaturgický přešlap.

Úderem deváté už ale holešovická aréna propukla v nadšení. Po intru "Surrender" se se spuštěním plachty objevili na mohutné a pompézně nasvícené scéně zpěvák Theo Hutchcraft, multiinstrumentalista Adam Anderson a za zády jim na vyvýšené plošině sekundovala doprovodná kapela. Tu tvořil bubeník, klávesista, kytarista a dvojice vokalistek, z nichž si ta, ehm, vysportovanější, svým neobyčejným sexappealem a nebývalou vokální vybaveností vyloženě říkala o vlastní kariéru.

Image melancholicky zasmušilých elegánů v černém ale ani tentokrát nevydržela dlouho a teatrální pop čerpající z Pet Shop Boys i Depeche Mode poměrně rychle opět zvlčel. Okouzlující frontman Theo Hutchcraft, po jehož boku se objevují takové ženy jako Dita Von Teese nebo ústřední protagonistka Marina And The Diamonds i tentokrát hodně gestikuloval a ať už zpíval cokoliv, šel do toho naplno.

Když se sálem rozezněl dramatický refrén novinky "Weight Of The World" a osvětlovač spustil svou stroboskopovou smršť, zpěvák se proměňoval v nezkrotné zvíře trhající kořist, v diskotékové tucce "Sunday" naproti tomu poskakoval jako panák na pérku. Tanečně plytkých výplní stopáže je v diskografii Hurts naneštěstí stále více, o čemž svědčí i jejich dosud nejslabší píseň "Nothing Will Be Bigger Than Us" z nové desky, během koncertu ale k radosti většiny přítomných dominovaly ty vznešenější formy popu. Básnit o tom, jak fantasticky se devětadvacetiletému Britovi povedlo prodat trojici svých nejvydařenějších skladeb, tedy "Somebody To Die For", "Wings" a závěrečnou "Stay", by se dalo asi ještě dlouho, kromě očekávaných vrcholů večera ale došlo i na nějaká ta překvapení.

Z těch příjemnějších stojí za zmínku jen na elektrickou kytaru doprovázená píseň "Affair", kterou by vzhledem k tomu, že se jedná o skladbu z rozšířené edice debutu "Happiness", čekal asi málokdo a určitě také na bublající funky base postavená "Lights", jejímuž nakažlivému daftpunkovskému groovu nešlo odolat. Z těch méně potěšujících zamrzela absence agresivního čísla se stojanem mikrofonu v "Evelyn" a chybějící operní vložka v mobily osvícené "Illuminated", bez níž byla jinak perfektní nahrávka poloviční.

To vše jsou ale s přihlédnutím k nasazení, jaké Theo Hutchcraft měl, jen detaily. Z jeho hlasu šel i tentokrát mráz po zádech a tahoun kapely si i letos dokázal nevěřícnými pohledy, bušením dlaní na srdce a rozhazováním bílých růží publiku získat oči i uši davu jen pro sebe. Jeho energie a prožití každého slova celým tělem byly tak vtahující, že v tu chvíli neexistoval okolní svět. Žádná práce, žádné starosti, nic. Jen vy, on a píseň, která vás k sobě proplétá jako nohy milenců pod peřinou.

A i když poslední odstavec může působit jako z románů E. L. James, s Hurts to tak prostě funguje. Napětí, vzrušení, katarze, vášeň, to všechno tam bylo. Proto stejně jako v roce 2013 na stejném místě, i tentokrát se reportáž musí vést na významně pozitivní vlně. Proč? Protože Hurts jsou jistota. A jistoty jsou fajn.