Slušný rockový amalgám

29.08.2002 05:00 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Na třetí desce kapely Filter "The Amalgamut" se Richard Patrick se svými kolegy neodchýlil příliš od cesty, kterou prorážel už jako člen Reznorových Nine Inch Nails. Čekejte tvrdší kytarové věci občas okořeněné elektronikou, na rozdíl od NIN však Patrick rád uhýbá častěji jinam, takže? Přečtěte si recenzi...
8/10

Filter - The Amalgamut

Skladby: You Walk Away, American Cliché, Where Do We Go from Here, Columbind, The Missing, The Only Way (Is the Wrong Way), My Long Walk to Jail, So I Quit, God Damn Me, It Can Never Be the Same, World Today, The 4th
Celkový čas: 57:41
Novinka od Filter má poměrně příznačný název. Když pominu divnou koncovku, slovo amalgám vystihuje dobře přístup Richarda Patricka, hlavního člena kapely, k muzice (i když je Patrick motorem kapely, nelze zapomínat na kolegu Geno Lenarda, který se skladatelsky podílel na polovině skladeb). Od člena koncertní sestavy Reznorových Nine Inch Nails byste asi očekávali tvrdší kytarovou muziku využívající samply a elektroniku, Filter však rádi navštěvují i jemnější končiny, takže na minulých deskách nebyly výjimkou "obyčejné" kytarové skladby, které nechaly zkreslení, boostery a elektroniku odpočívat, případně to poslední využily jen zlehka.

Na nové desce se zpočátku zdá, že jemnější skladby jsou zapomenuty, první dvě věci tvrdými riffy kytar a celkovou našláplostí připomenou starší NIN či Mansona, ale ne ve formě kopie, spíš náladově. Ale už ve třetí "Where Do We Go From Here" Patrick s Lenardem ukáží, že umí napsat také výbornou melodickou skladbu, která ve sloce zaujme vybrnkávanou kytarou, aby v předrefrénu přitvrdila a pak přišel chytlavý melodický hlavní refrén. Není divu, že se stala prvním singlem. Pak přijde nejtvrdší věc alba, která i vokálně hodně připomene Ministry, ale pro příznivce podobné muziky to bude spíš dobrá zpráva, protože tahle kopie (tady ano) je slušná. Podobně tvrdá a naštvaná je i punkem lízlá "So Quit". Mezi nimi však dojde opět k odlehčení, principy jsou popsané již výše (základem je melodický refrén), ale i lehkým využitím elektroniky v rytmech se daří sladby odlišit (např. v "It Can Never Be The Same" je melodická sloka, aby refrén agresivněji vykřičel problém do světa). Závěr alba obstarají dvě na atmosféře postavené skladby. K celkovému příznivému dojmu hodně napomáhá zpěv, který (na rozdíl od Reznora, co bychom si nalhávali) zvládá různé výrazy v souladu s hudbou, zdá se, že Patrick se vyzpíval.

Stojí za to zmínit texty, pro někoho možná překvapivě jsou rozhodně víc než jen vatou k muzice, bez velkých symbolů a na druhé straně klišé se vyjadřují jak k partnerským vztahům (líbí se mi např. "you love to be cruel, I'm not a good tool"), k vlastní osobě, tak ke společenským problémům.

K menším nedostatkům desky patří občas zbytečně natahované skladby (viz jinak chválená třetí či předposlední píseň), přičemž úletem je poslední nahrávka, která málem zapříčinila v hodnocení srážku bodu. Na osmi minutách se vaří z vody, atmosféra se vytratí a zbyde nuda, úplně stačí jako podklad pod film (viz níže). Už předchozí "World Today" je tak akorát zajímavým odlehčením, vůbec nic by se nestalo, kdyby album skončilo po ní. Ale na druhou stranu, můžete tak učinit vy. Přesto deska jako celek ukazuje potenci Patricka, Lenarda a spoluhráčů, k čemuž jistě přispěla i produkce starého známého Bena Grosse (produkoval a/nebo mixoval mnoho desek, z poslední doby např. výborného Bena Foldse).

P.S.: Album disponuje i počítačovou stopou, na které najdete remix "Where Do We Go From Here" a krátký film. A návštěva stránek kapely nebo stránek pro tuto desku se také vyplatí.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY