První asociace se jménem londýnského vydavatelství je samozřejmě Ólafur Arnalds, pak Nils Frahm a jejich společné aktivity a další projekty, zvláště pak Kiasmos. Erased Tapes se chlubí pečlivě vydanými tituly na fyzických nosičích, ale především filozofií zdůrazňující překvapivou blízkost světů neoklasiky a elektroniky. Spojení klasické a populární hudby vždycky bylo ambiciózním snem popových hvězd i mnoha rockových skupin. Tyto snahy nám daly v nejlepším případě monstrózní rock-opery, díky (nejen) Erased Tapes však víme, že strukturálně nejblíž ke klasické vážné hudbě má právě ze zvukového experimentu vycházející taneční i poslechová elektronika. Label už odkryl pro dnešní publikum třeba Lubomyra Melnyka, ve vyhledávaní neméně talentovaných a žánrově neomezených interpretů ovšem pokračuje nadále.

Michael Price reprezentoval nejvíce klasický a i přes velmi jemné modifikace zvuku klavíru tradicionalistický přístup. Pouze s doprovodem cellisty Petera Gregsona hrál pomalu, nespěchal, nechlubil se klavírní ekvilibristikou a spoustu prostoru nechával pro ticho. Nálada se jenom příležitostně vznášela nad lehkou ospalostí a pocitem hluboké krásy, pro klasiku přirozeným. Komorní hudba Price je křehká, jemná, krasná, ale chybí jí to něco navíc, co by ji umožnilo odlišit od jiných neoklasických skladatelů. Mohl by tím být třeba smysl pro improvizaci, ta Priceova pojmenovaná po Praze doopravdy umožnila sledovat, jak se vyvíjí spontánní dialog mezi dvěma nástroji. V případě tohoto hudebníka je ale nejdůležitější hudba filmová a televizní. Na koncertě sice promoval čistě autorskou tvorbu pro Erased Tapes (loňské album "Entanglement"), na konec však přidal skladbu ze seriálu "Sherlock", jež podle reakcí publika byla právě tím nejočekávanějším aspektem jeho pražského vystoupení.

Malinký Masayoshi Fujita = obrovské překvapení. Už volba vibrafonu ukazuje touhu po hledání upřimné originality, přístupného experimentu a nových neprozkoumaných cest. Vibrafon je nástroj s pěkným, okouzlujícím zvukem, který je schopen naplnit celý prostor. Často působí jako velmi zajímavý doplněk klasické, elektronické nebo post-rockové hudby, zřídka ale máme možnost uslyšet ho v celé své čistotě. Navíc podle slov samotného Fujity má za sebou sotva sto let dějin, a právě proto v sobě pořád ukrývá neobjevené možnosti. Mladý Japonec každou skladbu doplňoval technickými, ale jednoduchými informacemi o fungovaní tohoto nástroje, přidával smyčce, řetízky, dokonce i kuchyňský alobal, ne kvůli pouhému experimentovaní, ale by odhalil nové vrstvy hudební krásy. Stejně jako v bookletu posledního alba "Apologues" skladbám předcházely krátké povídky a sám umělec jevil se skromně, přístupně a docela roztomile.

Rival Consoles není třeba ještě největší jméno současné elektroniky, ale hlasy srovnávající tento projekt s Jonem Hopkinsem rozhodně dávají smysl. Ryan Lee West hledá v elektronické hudbě stejně organický přístup jako jeho kolegové z Erased Tapes, čímž se také blíží ke Kiasmos. Oproti loňskému koncertu tohoto dua bylo vystoupení Rival Consoles konečně dobře nazvučené, vyvrátily se tak řeči, že Palác Akropolis není správným místem pro hmotnější elektroniku. Obratně dávkované napětí, občasné intenzivní gradace, tmavější prvky a nebanální struktury skladeb nedovolily nudit se ani sekundu. I přes podstatný taneční bit Rival Consoles nabízí mnohem víc než typické klišé z pomezí techna a housu, celý set měl čitelné a promyšlené vyprávění. West promoval povedené nové album "Howl", ale emocionálním vrcholem koncertu a možná i celého večera byla starší a neuvěřitelně intenzivní skladba "Odyssey". Label Erased Tapes ten večer úspěšně dokázal svou všestrannost a soudržnost.