Zatímco minulý rok se jí pražské publikum zcela přesvědčit nepovedlo, letos Zaz vyloženě zobalo z ruky. Ale nepředbíhejme. Celý večerní program totiž otevřela Emma Smetana, která je prozatím rozhodně známější jako moderátorka televizních zpráv a dcera politické aktivistky Moniky MacDonagh-Pajerové. Do České republiky se přestěhovala až v roce 2011, proto používá nepřechýlené příjmení. Velkou část života strávila právě ve Francii a jako zpěvačka se teprve rozkoukává.

Sama přiznala, že písničky diváci ještě nemohou znát. Žádná ještě nebyla nikde oficiálně představena a křest prvního singlu v pražské Lucerně teprve proběhne. Z jejího vystoupení však nebylo patrno, kdy se tak stane, protože jednou ohlásila datum na 20. prosince a podruhé o den později. Celkově její vystoupení připomínalo spíše uspávače hadů. Objektivně ale musím přiznat, že vzhledem k projekci hlavní hvězdy, ukryté za oponou, dostala Smetana na pódiu minimum prostoru, proto vystoupila jen se svým kytaristou a i z jejích pohybů bylo patrné, že se bojí, kam vlastně může šlápnout.

Repertoár prý má rozhodně rytmičtější a hybnější, než jaký v neděli zazněl, vzhledem ke vzpomínaným podmínkám však musela vzít zavděk pomalejším a intimnějším písním. Jestli však má předskokan publikum rozehřát a nabudit pro hlavní hvězdu, její angažmá bylo určitě šlápnutím vedle.

Isabelle Geoffroy to však nikterak nerozhodilo. Své vystoupení odpíchla songem "Paris Sera Toujours Paris", během kterého byla ještě napůl uschována za první ze dvou působivých projekcí, jež koncert doprovázely. I vizuálně jsme se dostali do Paříže první poloviny dvacátého století a Zaz začala chrlit svoji energii z jeviště plnými hrstmi. Ze začátku působila ještě malinko zabržděně, ale po lámaném českém pozdravu se dostala do pohody a publikum, zmražené vystoupením předskokanky, postupně tálo.

Zcela narvaný sál určitě nebyl, velmi slušně zaplněný však ano. Zaz velmi umně kloubila styly, ostatně první dvě řadové desky jsou všechno jiné než jednotvárné. Po čistém šansonu či jazzových a swingových záležitostech vystřídaly dechaře klávesisté a kytaristé vyměnili akustický zvuk za elektrický. Najednou tu byl nářez, za který by se nemusely stydět ani rockové hvězdy. Zaz si navíc pomáhala zvukovými kolážemi a experimenty na theremin. Své místo v jejím vystoupení měly i šansonu tak vzdálené pojmy, jako je dubstep a psychedelie.

Z veliké divočiny však několikrát dokázala náramně zjemnit a zcivilnět, když si jen za doprovodu kytary sedla na barovou stoličku a pěla srdcervoucí "Si" a jiné balady. Hrozně rád bych napsal, že během nich by byl slyšet špendlík spadnout na zem, velká část posluchačů však měla zapotřebí stále něco komentovat a tohle ševelení působilo rušivě. Ne však tolik, aby to zkazilo pocity z vystoupení této duracellky mezi zpěvačkami.

Zaz během svého vystoupení změnila třikrát kostým, ve světlemodrých večerních šatech působila bombasticky, hrála si se stíny, proplétala se kulisami, které byly do posledního puntíku dotažené, ale nikterak přehnané a přeplácané. Největší hity "On Ira" a "Je Veux" zazněly ke konci programu a dokázaly rozezpívat početné publikum, i když francouzština je pro Čechy komplikovanější než angličtina. Divák tak z koncertu musel odcházet zaručeně spokojený a nabitý pozitivní energií, což se před začínajícím pracovním týdnem vždycky hodí.