Zakladatel formace Joe Acheson je, jak to tak bývá, multitalent všeho druhu, který své klasické vzdělání ve skotské analogii Lidušky obohatil o samplování, DJing, živou improvizaci s elektronikou a v neposlední řadě produkování desek. Tvorba Joa Achesona na něj prozrazuje lásku k přírodním zvukům, mnohé elektronické skladby jsou podložené šumem moře, větrem nebo ptačím cvrlikáním. Dokonce vytvořil celý projekt z audionahrávek sesbíraných v cornwallské přírodě s názvem "Sounds of Our Shores". Podobnou zvukovou studii věnoval i lidem, tato kolekce však nese už méně poetický název "Noise: A Human History".

V pražském Roxy jim znovu předskakovali Zabelov Group, společný projekt Romana Zabelova z Běloruska a domácího bubeníka Jana Šikla, kteří dokážou na minimalistické platformě nabídnout někdy intimní, jindy svým způsobem bláznivé hudební koncepty, což diváky rozhodně baví. Hidden Orchestra typicky koncertují ve čtyřčlenném jádru s houslistkou/pianistkou Poppy Ackroyd a dvěma bubeníky Timem Lanem a Jamie Grahamem. Sestavu pro pražské Roxy obohatili o jemnou světelnou instalaci Lumen.

Možná to bylo způsobené tím, že jsem právě dokončila reportáž na Cinematic Orchestra v pražské Lucerně a ještě jsem v podstatě žila vzpomínkami na jejich sympatické vyvádění v Lucerně Music Baru, ale úvod tolik očekávaných Hidden Orchestra mě poněkud zarazil. Koncert otevřeli s "Overture", úvodní skladbou z alba "Archipelago". Ale něco bylo špatně. Všechno bylo tak nějak akademicky suchopárné. Muziku pouštěli úžasnou, o tom žádná, ale důležité je právě to slovo pouštěli. Oproti živelnosti a radosti z hraní, které jsem před dvěma dny byla svědkem v Lucerně, se kolegové z HO zdáli statičtí a opatrní. Možná jsou na pódiu ještě plašší než já a taky se s oblibou schovají za pultík, říkala jsem si, ale stejně jsem cítila jistou rozmrzelost.

Nicméně, postupem času se atmosféra na pódiu uvolnila. Nebo možná jsem se já smířila s tím, že Joe je prostě britsky věcný a stručný. Oproti Cinematic Orchestra, kteří jsou spíše lyričtí, Hidden Orchestra je přece jen více epická, a to živé performance sluší. Když za chvíli v povedené "Spoken" trochu přitvrdili, s moc pěkně vybrnkaným závěrem podpořeným houslemi, koncert dostal šťávu a mé srdíčko začalo plesat.

Zhruba v půlce došlo na remix Floexí skladby s názvem "Saturnin Fire And The Restless Ocean", která ač jemná, v koncertní podobě nedostatkem bicích rozhodně netrpěla. Následující "Lyre Grounds", vycházející z produkce Popy Ackroyd, přinesla téměř meditativní zpomalení koncertu. Tato skladba je promyšleně citlivá, zajímavá, a až mě to nutí říct čistočistě ženská, i když obvykle se takovému škatulkování vyhýbám. Na stěnách klubu se mezitím promítaly křehké geometrické nebo vláknité světelné obrazce a atmosféra byla dojemná.

Poté mezi sebe přizvali Jindru Pavliše z Clarinet Factory, aby je doprovodil při skladbě "5 Steps", již mu také zremixovali, a už si ho tam nechali i pro výtečnou "Dust", která je dynamická a na živé vystoupení se dokonale hodí. Dál si vše drželo konstantní stoupavou tendenci, neboť "Disquiet" měla vše, co koncertní podoba má mít, a já předla jako kotě. Hidden Orchestra nás zbytek času rafinovaně vedli houpavou emoční stezkou od blažených do temně osudových nálad a zakončili údernou verzí "Flight".

Ani vytleskávat jsme je nemuseli dlouho, ryze britský džentlmen Joe Acheson si na nějaké formální cavyky dvakrát nepotrpí. Jako závěrečnou tečku nám představili remix z kompilace "Reorchestrations" s mýtickým názvem "Thograinn Thograinn", kde se snoubí elektronika s tradičním gaelským zpěvem skotské umělkyně Mary Macmaster. Termín Thograinn Thograinn je gaelské vyjádření pro silnou touhu, což je přesný popis toho, jak jsem si večer přála, aby takhle důvtipně vystavěný koncert ještě nekončil.