Adele Adkins není na hudební scéně žádným nováčkem. Když se v roce 2008 v éteru prvně rozezněl její mocný vokál, nebylo pochyby, že se objevil talent. I přes relativně průměrné žebříčkové umístění některých singlů zůstává "19" se svými prodeji a oceněními vzorem úspěšného debutu. Našel by se ale jediný člověk, který by v té době dokázal předvídat jednadvacítku?

V roce 2011 totiž planety octly v magické konstelaci a daly nám druhé album Adele, "21". Deska samotná sice nepřinášela žádnou revoluci, ale stejně jako její název, i její odkaz tkví v číslech. Ta jsou závratná - "21" se s více než 30 miliony prodaných nosičů stala doposud největší hudební událostí tohoto století a od svého vydání, tedy již 247 týdnů, stále sedí v prodejních hitparádách. Zpěvačka si zkrátka nenechala moc místa na další posun. Podceňovat Adele se však nevyplácí.

Už pilotní singl počinu "Hello" opět trhal rekordy a nutno říct, že zaslouženě. Kromě toho, že se jedná o grandiózní dílo hudebně i vokálně, navazující na emoce podané v "Someone Like You", je comeback s textem "Hello, it's me…" prostě geniální. A dalších příležitostí k slzám je už tradičně na albu nemálo.

Dle vyjádření zpěvačky je "25" převážně o vyrovnávání se sama se sebou a ohlížení za chybami minulosti, což je nejvíce cítit z intimní akustické "Million Years Ago". Adele za doprovodu kytary a občasného "mmm" à la Madonnino "Frozen" spílá svým starým přátelům, kteří se na ni kvůli slávě dívají jinak. Smutnění skladby je navíc o to uvěřitelnější, vezme-li se v potaz, jak skromně a přístupně i dnes interpretka působí na veřejnosti.

Veselé nejsou však ani velkolepá "Love In The Dark", plná atmosférických smyčců a rozporuplných pocitů, nebo "All I Ask" z pera Bruna Marse, srdcervoucí klavírová balada pojednávající o nejistotě. Pokud jste si mysleli, že jste s hlasovými schopnostmi Adele seznámeni, posílá vám zpěvačka tuto skladbu se slovy "takhle silně jsem v životě nezpívala" a vytváří tak jeden z nejlepších momentů alba. Podobně je na tom i druhá představená "When We Were Young", která má předpoklady stát se další ze zpěvaččiných klasik. Jedinou její chybkou je, že dříve než samotná skladba byla představena její živá (a lepší) verze.

Stejně jako na předchozích albech se ale Adele i zde umí v jistém smyslu odvázat, ať už mluvíme o rytmickém refrénu "River Lea", jejíž kontrastující sloky nápadně připomínají "Fweaky" Miley Cyrus, nebo o popuštění sexuální fantazie v temnější "I Miss You". Největším experimentem desky je ale bezesporu hravá "Send My Love (To Your New Lover)", produkovaná Maxem Martinem, jíž zpěvačka nazývá svým "f*ck you songem". S nadsázkou by se dalo říct, že takhle nějak vypadá reggae v britském podání.

A protože velkou inspirací při psaní alba byl Adele i příchod prvorozeného potomka, najdeme zde skladby "Remedy" a "Sweetest Devotion". První zmíněná je, ač se zprvu nezdá, pozitivně naladěná klavírní balada, produkovaná Ryanem Tedderem z One Republic. Ten se bohužel zasekl v roce 2007, kdy bylo jeho "Apologize" ještě hitem, a tak píseň působí trochu vyčpěle. Naštěstí tak, jak "Remedy" desku roztíná v půli, stejně intenzivně ji líbezná "Sweetest Devotion" zaceluje a působivě uzavírá.

Po obrovském úspěchu její předchozí desky a početí potomka se současným partnerem se dalo pochybovat, zda Adele naváže na výhodu předchozího "21", kterou byla možnost vcítit se do dojemností skladeb motivovaných těžkým rozchodem. Větší omyl však vysloven být nemohl. Zpěvačka na nás opět vyzrála, a tak budete při poslechu alba, jehož se jen během prvního dne prodalo celosvětově přes milion kusů, mít opět pocit, že vám bylo šité na míru. Adele je totiž stále jen člověk a jak říká: "Chci jen mít opravdový život a skládat. Nikdo nechce poslouchat nahrávky od někoho, kdo ztratil spojení s realitou." A právě to dělá z "25" snad ještě příjemnější nahrávku pro večerní zamyšlení nebo vycházku podzimním deštěm.