"Fléda se strašně pokazila," kdosi kdysi kdesi utrousil. To listopadové úterý to však byl právě tento, svého času legendární, brněnský klub, kdo hostil moravskou zastávku Finkova takřka nekonečného letošního českého turné. Výzva zkontrolovat, jak to s Flédou teda teď je, přijata. Jak to s Flédou teda teď je? Je to klub, kde se čepuje nedobré pivo (ale to se prý o Starobrnu obecně ví). Je to klub, který postupnými inovacemi ztratil cosi z té fascinující a ojedinělé domácké atmosféry, kterou míval před deseti lety. Je to ale i klub, který postupnými inovacemi získal perfektní zvuk a takovou tu západní úroveň. Třeba.

Čtyři sta padesát osm lidí z facebookové události se nekonalo, sál byl ten večer spíše poloprázdný než poloplný, ale to vůbec nevadilo. Kotel v přední polovině odváděl svou práci dobře, ti, kdo chtěli více prostoru a lepší zvuk, se mohli kolem mistra zvukaře rozprostírat pohodlně. Předskakující She Drew The Gun zahájili melancholický večírek zhruba půlhodinovým setem a dle slov jedné vlasaté slečny "byli dobří, ale tak nějak furt stejní".

Třicetiminutová pauza dala dostatek prostoru na dolaďování posledních detailů, Fink tak nastoupil prakticky úderem avizované desáté večerní. Do prvních tónů "Fall Into The Light" pomalu a pozvolna problikávaly reflektory ze tří sloupů umístěných za kapelou. V podstatě jediné osvětlení scény (výzva pro fotografy) svítilo víc na publikum než na muzikanty, čas od času vše zahalil dým, z kterého se členové kapely střídavě vynořovali a zase se do něj zanořovali, intimní atmosféru, kterou čtveřice na jevišti nastolila, tohle všechno ale jen podtrhovalo. Pánové v hledišti k sobě přivinuli své milé (tu to jako předčasný vánoční dárek dostala ona, tu on, občas byli fanoušky oba) a jali se nechat unášet snovými hudebními proudy.

Bylo zvláštní vypozorovávat ty okamžiky, které tolik otrávily oba kolegy, kteří reportovali z předchozích Finkových zastávek v Česku, tedy jak v únoru v MeetFactory, tak v červenci na Rock For People. Ty okamžiky se daly popsat jako stavy vypnutí. U každého se přitom dostavovaly jindy, postupně však vždy dostaly většinu návštěvníků. Poznat se daly jednoduše - třeba když skupina rozehrála rychlejší skladbu, lid se roztleskal do rytmu, postupně však tleskání ustalo. Lidé se postupně přestali hýbat a bylo vidět, že jednoduše vypnuli. Každý si takto průběžně utíkal do svých vlastních myšlenek, a ti nepřipravení jistě mohli tyto stavy označovat jako stavy nudy.

Méně nudné okamžiky tvořily pochopitelně hybnější songy, zejména pak "Pilgrim", kterou ovšem bohužel Fink vystřílel ty nejlepší náboje hned ze začátku, neb ji zařadil jako druhou. Atmosféru ale budoval statečně a sebejistě a zároveň přesně tak, jak si napsal do svého scénáře, tedy tím vrstvením a zesilováním a prodlužováním, o kterém psala Veronika v únorové reportáži. Ozvěn, dozvuků a loopů, které kapela brala jak z loňské (pořád skvělé) desky "Hard Believer", tak z letošní přidané hodnoty jménem "Horizontalism", přitom bylo tolik, že kolikrát jeden přemýšlel, jestli to opravdu všechno bylo hráno naživo (bylo?).

Postupem večera se publikum začalo roztomile tříštit - v jednu chvíli po pravé ruce rozjařený černoušek natáčel kus koncertu na mobil, pokoušel se zpívat útržky písně a konstantně se pochichtával, protože, jak prozradil, zkrátka "smokes too much", po levé ruce v tu samou chvíli mladík ronil slzy.

Samotný Fin Greenall toho během koncertu moc nenamluvil. Občasné "Thank you" rozvedl až před přídavkem, kdy však neskrýval spokojenost se vstřícností publika, a to i přes to, že o Brně mluvil jako o "your town". Scénář byl ale neúprosný, a tak po "Berlin Sunrise" světla na sloupech definitivně zhasla. Ti, kterým se ještě nechtělo spát, a ti, kterým kvůli frontě na šatnu ujel pověstný rozjezd, se mohli zdržet další hodinku, kterou od mixpultu u bárečku vyplnil DJ Cliché "příjemnou dojížděčkou". Dojížděčkou večera nejen příjemného, ale i hloubavého, melancholického, romantického, jednoduše finkovského.